až spolknu i tu poslední slzu a rýmy slov se složí v pohoří jsi miska plná jemných mlsů jsi oheň, co se vždy rozhoří jen pohledem z rozbitých očí dotlačíš zevnitř i tu poslední milovat jde ten, kdo vykročí a všechny láskou zprůhlední naslouchám srdci dlaní nebe úsměvem platíme slzy všech zažít, že láska je to, co klepe my jsme, my jsme, my jsme
dáme za okno a řekneme dost z života odcházíme slovy a vrací nás do něj zase pláč někteří papoušci, orli, sovy připomenou ti, že ty jsi hráč
prsty jsou hráči z boží noty
žít jdeme hrou našich dlaní
když vidíme srdcem, že to ty
jsi klíčem Boha pro uvítání
mé sestře Blance
„Dnes není nejhorší nemocí lepra nebo tuberkulóza - dnes je to pocit, že jsem zbytečný, nemilovaný, pohrdaný, nežádoucí, všemi opuštěný. A nejtěžším hříchem je proto nedostatek lásky, ta hrozná lhostejnost k bližnímu, který je vystaven vykořisťování, korupci, bídě, nemoci.(...) Nejde vždy o krajíc chleba, nejde jen o kus oblečení. Po lásce hladovějí lidé i v bohatých zemích světa. A tam je ten hlad nejmučivější: vědomí, že nikdo mě nemá rád, že o mne nikdo nestojí, že jsem zbytečný, nežádoucí. Že jsem sám.“ — Matka Tereza, římsko-katolická jeptiška 1910 - 1997
Existuje mnoho způsobů v mnoha jazycích, jak říct "miluji tě". Ale ve všech jazycích nenajdete sílu, kterou potřebujete k tomu, se toho, koho milujete, dotknout. Tu máte jen ve svém srdci. A tak až budete chtít někoho pohladit, uvědomte si, že je třeba to udělat jemně. Protože sevřenou pěstí srdce nepohladíš.
překročit hranici znamená nebýt sebou stát se někým jiným a přinést své světlo a netuším kým a děsím se žil, co tepou děsím se strašné změny, kterou já spletlo a tak hledám lásku, zoufale hledám lásku do které bych mohla vkročit celá bez vady žijící se starými ideály, i s těmi po fiasku já chci být jen taková jako jsem teď tady hledám, protože nechci zlomit svůj život chci, aby byl celý od počátku až do konce zůstal mi se vším, co jsem měla na šedivo
