Požehnání...

Když těžké břímě ohne tvá záda a klopýtneš -

kéž se zem roztančí, podepře nohy tvé,

a ty vykročíš dál.

A když šeď za oknem vezme tvým očím jas,

když ti srdce sevřou obavy, že cenné ztrácíš zas-

kéž všechny barvy pak, indigo, červená, zelená, nebeská,

příjdou zas probudit v tvé duši radost krás.

Když loďce tvých myšlenek plachta se třepí

a hloubky pod tebou temně tě děsí -

kéž světlo měsíce po cestě zářivé vede tě domů.

Kéž ti vždy země dá potravu, kéž ti dá světlo svůj jas,

moře pak daruje ladnost vln, a předkové chrání tvůj čas.

Má slova ať vánek k tobě odnese a plášť z nich utká,

plášť chránící žití tvé, plášť neviditelný, milosti lásky plný.

Michal Zachar

Cena úspěchu...

Když jsem chtěl být úspěšný
a chtěl jsem se zapsat do paměti lidí,
bezohledně jsem se prosazoval
a využíval řadu lidí, abych dosáhl svého cíle.

Když tížilo mě svědomí, říkal jsem si:
"Až dosáhnu cíle, vše bude ospravedlněno."

Teď, když jsem úspěchu dosáhl
a netoužím, aby si mě lidé pamatovali,
chci být jen čistý a žít v souladu se světem.

Nevidím žádný rozdíl mezi činem a jeho cílem:
Čin je cílem a cílem je čin.
"Vše musí být ospravedlnitelné tady a teď."

Michal Zachar

Divoký kůň...

Mé srdce je jako divoký kůň.
Takový kůň chvíli klidně stojí,
a z ničeho nic začne vyhazovat všemi čtyřmi.
V mém srdci chvíli vládne pokoj,
ale pak mne ovládne neklidná touha.

Dobrý jezdec dokáže divokého koně zkrotit,
aby vždy poslušně plnil jeho příkazy.
Mým úkolem je krotit srdce,
aby poslušně plnilo příkazy vůle.

Jazyk...

Jak snadné je zranit člověka jazykem -
jako bičem, který rozetne kůži,
jako bodcem, který pronikne do srdce,
jako mlýnskými kameny, které drtí hlavu.

Nechci jazyk používat ke zlému účelu,
ale zlé a temné stránky duše
se mi derou na rty, aniž bych si to přál.
Kéž je má duše ušlechtilejší, aby můj jazyk rány hojil.

Stopa člověka...

Můžeš mít naleštěné boty,
ale stopa tvé nohy není o nic důležitější
než stopa člověka, který chodí bos.

Můžeš mít plášť z jemné vlny,
ale tvé nahé tělo se neliší
od těla člověka, který chodí v hadrech.

Bůh stvořil nohu, člověk botu.
Bůh stvořil tělo, člověk plášť
Miluj více to, co pochází od Boha,
než to, co pochází od člověka.

Píseň o lásce - Josef Trnka (můj pradědeček) z 1.1.1902

Žádný neuvěří, věřit nemůže, jak mně srdce bolí, to víš jen ty Bože.
Není každý vesel, kdo víská a skáče, však on si v koutečku častokrát zapláče.

Zdálo sa mně zdálo, za jedné krásné noci, co bych asi dělal, kdybych měl svět v moci?
Všecko bych voželel, i to krásné nebe, jen bych si ponechal, drahá milko Tebe.

Nejsou ústa k jídlu, sou též ku líbání, nejsou ruce k dílu, sou též k obímání.
Jestli jsem hřešil milováním tebe, odpusť mě milenko, odpusť mě to nebe.

Komu si souzená, ten Tě dostane, však Tě mé srdéčko milovat nepřestane.
počkej jen až budeš spát v tichounkém hrobě, bude se mě zdáti, milenko o tobě.

Žádný tak jako já tebe nemiloval, Ty jsi byla moje, jak jsem sám spatřoval.
Snad Tě mě nepřálo ani to krásné nebe, abych si mohl vzít, drahá milko tebe.