unést, cos prohlédl a spatřil krev s kůži bílou. A vhlédl kuň do stavení, kdes chvěla se v ránu chladem. Uchopit do dlaní srdce, co nezkamení, vzít nic, co zbylo z koně, když se stal hadem.
Jsou ženy okamžiku,
a vráží se nám krutě do slabin.
Jak nůše koňům, zbělí kuži od mezníku,
kde snažíš se, kvůli pohledu, překročit svůj stín.
MZ
..................................
věnováno obrazu malíře Pavla Bergra
V chrámu, do ticha zazněla hudba zvonku, co se rozezněl.
K ránu svítá, nemělas sílu gongu, slov toho, co tě chtěl. Já, Perseus, muž mnoha tváří a ona bohyně?
Čím zaujmu boha, který září, už snad tím, že je?
Co vnáším do snů a do života? Máš vše, co je potřeba!
Když kolem dokolotá, co nemáš lásko, že je mě třeba? Co chceš? Sílu, pravdu, čest? Nedávám víc než mám! A rozdrtit mě u Dia velká pěst, uroníš slzu do mých ran? Tak pravil Perseus, když modlitbou slunce vítá. Tys mojí pravdou, ostatní lžou, řekla Afrodita.
Jsi občas zrnkem z písku.
Jsi občas rukou a kreslíš.
Jsi stopou, co má rysku.
Jsi v poušti, ani nevíš.
Jsi poctivou malířkou.
Jsi dlaň co stírá.
Jsi prostě básnířkou.
Jsi víra, co neumírá.
Jsi hotel, co nezavírá.
Jsi tělo a co nastane?
Jsi místo, které se tu svírá.
Jsi pryč, láska zůstane!
Jsi prst, co v písku maloval.
Jsi laskavá ruka, co nemá nic.
Jsi symbol, co mě miloval.
Jsi zrození, smrt a co je víc?
JSOU CHVÍLE A DNY. BĚŽÍŠ SI V ŽIVOTĚ. VYPADÁŠ BEZEDNÝ? JAK SLUNCE CHVĚJE. PAPRSEK V TEMNOTĚ. KDO Z NÁS DOSPĚJE? KDO POTŘEBUJE MNOHO? LÁSKY DOSTANOU TĚ! KDYŽ NEJSI ZA JEDNOHO. CHCEŠ DEJ A DEJ VÍCE. JSEM MUŽ ČI DÍTĚ? JSEM SLUNCEM Z MĚSÍCE?
...všechno co jsem ztratil... ...jsem vlastně získal... ...když jsem tě hladil... ...a k tomu ještě pískal... ...písničku hledání v nás... ...co můžeš pískat i ty... ...kdy každý chce záchraný pás... ...před poznáním zla a samoty... ...hledej i dobro a lásku... ...potřebná je však jistota... ...nevozíš život na procházku... ...stojíš? tam je láska i temnota... ...když hledáš okamžiky ...pokračuj vždy tam, kde ...jsi skončil, vždy od píky... ...ať jsi nahoře či na dně... ...když ztratíš sebe jinde ...a jinam vydat hledáš se... ...tak sice nedostaneš qvinde... ...ale sotva dočkáš se...
Tvá slza je jako šťáva z olivy, která dává život tvojí tváři. Tvá slza je jako kapka ranního deště, která se choulí pod lístkem maliníku. Tvá slza je jako kapka sladké vody, co se svezla po kapří šupince. Tvá slza je jako krůpěj potu na hřívě bílého koně. Tvá slza je esence mořské vody, co se prodrala mezi zrnky písku. Tvá slza má tolik podob, tolik tváří, kdyby se po chvilce neschovala do koutku tvého rtu, byl by v ní vidět celý svět.
...miluji, tě, říkáme si vždycky... ...to věty rozběhli se do strání... ...a jak nebýt melancholický... ...když kytara tam vyzvání... ...vyzváni soudy naší duše... ...a tak zcela bez těla... ...jenom tak kolem si teď kluše... ...a hledá svého anděla... ...posednutí sebou milujeme vůbec ? ...jako by dál být těla neměla... ...když slyším lásko - spadla klec... ...jsme jenom s sebou nebo nejsme docela ...?
stála tam tak sama v černém... a tady 2 žena v oblečení stejném... když chvíli čekáš na tramvaj... potkáváš ženy co ti daj... poslední sbohem našich chvil... a místo očí díry propadlin... a tak ze slz sálá smutek... že kuchař smrt sám sebe upek... to nejde sníst a ani odložit... budou jen doživotně snít... ted třetí černá grácie... vyběhla náhle na orgie... se smrtí nejde smířit se... když, ale miluješ, smíříš se... i s tím, žeš byla mámená... tři grácie, rakev jediná... muž co je pryč míle, ach míle... uměl život všem do poslední chvíle...
Z mých snů zbylo jen chvilek pár. Slunce našich dnů, tma nočních stvůr... Tlačíme dvoukolák vzpomínek trpkých plodů. na vrchu jeden kabrňák vykládá o at-once módu.
Že vždycky shora shlíží jen jeden? Ta potvora jablko, co zabíjí jedem! Když vyšplháš až nahoru a jsi první v hoře, jablíček co nemají oporu, mrtvých zbylo tu moře.
Podtrhnout, rozříznout, spálit a zničit až na X! Chceš-li snům uprchnout, ať žije MATRIX... MZ