Chcete platit za smrt?

chcete platit za smrt ?

vždyť se vám nechce jít

možná, že ještě nejsem kádr

já chci jen chvíli žít

že jsem jak malý kluk ?

co je vám i vašemu okolí ?

jste nic, dokud vám život není fuk

už nemáte křídla sokolí

a možná, že připraveni

jste teď svůj život ztratit

tančící páry nejsou seznámeny ?

ani s tím, jak se bude platit ?

v tančírně krokem

každý je možná posledním

tak protančete ve vězení skokem

ztrátu boha, přátel, všech dní

já postávám tu v koutě

slyšíte taky trochu pláče

a že jen tak mříže nezamknou tě

život je pro hazardní hráče

Michal Zachar

..........................................

Sebeklamy, které nás mají uchránit bolesti,
končí pravidelně tím, že s sebou přinášejí bolest ještě větší.
Opevňujme své klamy, abychom je uchránili
před přirozenou korekcí, kterou provádí každodenní život.

Probuzení

tiše se probouzím k ránu

a vnímám myšlenek tok

co zaplavují mysli bránu

potěšen tím, jaké jsou

udávám jejich krok

líbí se mi, že tiše jdou

kolikrát den tak začínáš

a přitom si vědomě syslí

nevíš, ani co v hlavě máš

když přestanem hledat sen

sami sebe v naší mysli

nastane klidné ráno i den

Michal Zachar

-------------------------------

Mnoho lidí se domnívá, že myslí,
ač jenom nově řadí své předsudky.

Woman in flowers

viděl jsem ženu s květinami

ne každý k nim takhle hovoří

vnímala vůbec, že jsou rostlinami?

v paláci mysli vstup na nádvoří?

a její tvář mluvila s nimi vážně

asi tak, jak spolu přátelé hovoří

když nechtějí brát příliš vlažně

že místo purkrabího přišel komoří

sklonila hlavu a květ pohladila

možná se lekla, že uvidí ji někdo tak

mou duši tím krásně naladila

říkám si, je dobrý den na zázrak

Michal Zachar

.......................................................

Přátelství je schopen ten, komu lidé neznechutili člověka;
kdo věří a ví, že se v davu vyskytují velkorysí lidé,
svrchovaní duchové a dobrá srdce;
ten, kdo se neunaví jejich hledáním
a miluje je ještě dříve, nežli je našel.

Popelka

pohádka o tom, jak jsi potají

šla na ples, a křídla ptáků tleskají

pomalu skvělá róba v kočáru šustí

za tebou a mě zvuk hodin neopustí

půlnoc se blíží a všichni mluví o tobě

kdo je dívka, co nedá znát o podobě

z tvých copů padají sem krásné květy

pod pláštěm tvým plují nahé těla světy

co sládnou na jazyku, jako včelí med
a kdo je spatří, chtěl by je mít hned

krokem pomalým zažehla jsi váhání

svítíš láskou, co mou tmu teď zahání

pak bláznům temná hodina se hodila

jen chvíle zavíří a ty jsi prostě nebyla

je pohádkou, co musím teď světem nést

zbyl jen střevíček a další z hledajících cest

Michal Zachar

..............................................................

Láska je pohádka života - s tím rozdílem,
že nemívá vždy šťastný konec.

Jsem

jsem dneska, jako to oko na stráži

jsem deska zrcadlová, co tě odráží

jsem skála tvrdá, co zachvěje se

jsem láska hrdá, co i zasměje se

jsem tvým opravdovým trumfem

jsem trochu k nesnesení lumpem

jsem sbírkou, co ti visí na zápraží

jsem tvým psím vínem, co obráží

jsem nejen tvou buchtou makovou

jsem tím, kdo řekl, miluji tě takovou

jsem kapesníkem potu tvého čela

jsem duší, co tebou stát se chtěla

Michal Zachar

............................................................

Idealismus je schopen vidět lidi takové,
jakými by mohli být, kdyby nebyli takoví, jací jsou.

Dračí oči

opouštím svět, když večer oči zavírám

barevný květ, co vidím jen já sám

záblesky tmy probudí mé oči dračí

copak se smí, nevidět, co mi stačí ?

za vidinou představ očí zavřených

opojen hrou světla záblesků v nich

závidím zázraky dnům kolemjdoucím

vzhlednou nad mraky oči čisto skvoucí

Michal Zachar

----------------------------------------

K čemu jsou krásné věci, nemůžeme-li je
vidět milovanýma očima?
Co dělat s krásou ba i s radostí, neokoušíme-li je
v srdci druhého?

Zrcadlové přání

plovoucí měsíc mění tvář

bez uzardění jizvy času ukázal

a odražená světla zář

prozradí o něm, kdyby nám lhal

co světu denně ukazujem

co všechno neseme si v tvářích

když život jen protahujem

chuť sklopit hlavu na oltářích

je jak zrcadlo, tvář odrážející

sny, bolesti, lásky, svit rozjímání

 koho napadlo, možná nepřející

já jen chtěl, bys viděla, má paní

Michal Zachar

...........................................................

Láska je snaha o podobenství.
Je to zrcadlo, v němž se oba vzájemně shlížejí
a chtějí vypadat jako jeden.

Změna

otevřít srdce tvému nápěvu

to halasí vysoké C v korunách stromů

když líbám tak nějak dospěju

k letu divokých husí ve tvarů hromů

a táhnem spolu na jih

tam, kde jsou lidé sluneční a milí

a chci jen, abych nezpychl

možná to cítíš po obroučky brýlí

a v slunci hřejícího oslnění

touhou vykvetou v srdcích lásky květy

do koberců srovnává je naplnění

to když dva lidi změní pusa na poety

Michal Zachar

.................................................

Nic netrvá věčně, ani příroda ani lidský život,
jedině trvalá je změna.

Jsi

jak chtít letět dál

jak svítání smést

čeho jsem se bál?

nechtěl se plést?

pořád jsi mojí tůní

ve které nacházím

tisícovku těch vůní

rozvinou se na přání

hořícími prameny

hluboká pole těžná

nad mými rameny

moje sova sněžná

tak leť si dál a výš

jen svoboda je cíl

co jsem si vzal, víš

a proto jsem tu žil

Michal Zachar

.....................................

Každý je takovým, jakým ho Pánbůh stvořil,
a mnohdy ještě horší.

Spadla zeď

před očima ubíhá mi vůle žít

a jen tak zprohýbat tvá plátna

a ukrojit trochu pohledu na krajinu

hrají ty trubky, že máme chtít

malovat dál dokud je ruka zdatná

protože v barvách nezahynu ?

jen tiše čekám, jak by se zasnil

každý básník, když překročí zeď

a propast pevná vítá ho domů

tak, jak bych tě rád vlastnil

nastává navždy sbohem nyní a teď

jen slyším zvuk svatebních zvonů

snad přijde ta chvíle jednou

chtíc rozsvítit tmu před boží tváří

chci mu tebe celou odevzdat

ač nevím zda-li jdeš se mnou

povím mu, že ta tvoje tvář září

já už nemám Bohu víc, co dát

Michal Zachar

...............................................................

Bůh nestvořil ženu z mužovi hlavy, 

aby mu poroučela, ani z jeho nohou,

aby byla jeho otrokyní a plazila se mu u nohou.

Stvořil ji z jeho žebra, aby byla blízká jeho srdci.

Comfortably Numb - Pohodlně necitlivý

trápení, bolest a vzdor

skomírající svým osudem

chuť slepce vidět za obzor

pach z toho až tu nebudem

to všechno je na chodbách

vítr z plic oknem nafoukal

a zceluje to slovo strach

nezmůžeš nic, taky sis vzal

zloba promarněný touhy

života, co si teď říká dost

jedeme závodem dlouhým

chyběla mi vaše pozornost

Michal Zachar

------------------------------

všem zdravotním sestrám

(zvláště pak oddělení Interny A - pavilon S,
Vinohradské nemocnice)

Šance

když bolest uvidíš

a ta vystoupí ven

tak možná závidíš

odvaze naplnit sen

říci těm ostatním

byť jen po svém

že jsi potřebným

pro všechno v něm

slzou mažeme vidění

když oči zavíráme

opakující se znamení

i proto umíráme

svět ticha naplní

bolesti plná slova

a slza, co se uroní

je šancí začít znova?

Michal Zachar

...........................................

Ti, kteří nás milují, nemilují ty, jež my milujeme.
Láska mezi lidmi není tedy nic harmonického.
Krása je jen v představách.
Ve skutečnosti to je jen boj o právo za každou cenu:
na život a na smrt.

Noční infuze

když vzhlédla jsi tmou

tos chtěla jsi na ples jít?

tenkrát ruku natáhls svou

a řekls, co se dál bude dít

setřeseš do náručí plody

který mele proud a vír

tušení až do černý vody

po kapkách vtančí smír

bolest, co nikdo nevysloví

váhání pulzující tancem

ale má krev už to ví

vojny života jsi brancem

Michal Zachar

---------------------
všem, co si někdy dali infuzi

Heart bell

mám pocit, jakoby ze srdce

stal se mi zvon

a tepe čím dál prudce

krásně zní ten jeho chladný tón

zaslechnout zvony může každý

stačí naslouchat
milovat chceš navždy

a možná, že nestačí mít jen rád

tak přidej srdce ke zvonění

aby ses rozhoupal

zpívej všem do rozechvění

 tónů, co ti sám život štědrý daroval

Michal Zachar

........................................................

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. 

Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny...

Smrtí každého člověka je mne méně,

neboť jsem část lidstva.

A proto se nikdy neptej komu zvoní hrana. Zvoní tobě.

One

čekal jsem, že řekneš dík

pak Bůh zapnul záznamník

jak vlastně víme, co je dál?

touha neví, na co ses ptal

zpíváme silně nebo i tiše

v kostele mě hladí v břiše

zvuky, které, vydáváme

a to, jak sebe vítáváme

láska je jedna, jiná není

přidej kámen ke kameni

za klady našeho těla

aby se duše nestyděla

jedna láska, jeden svět

kolik ho chceme protrpět

po zavolání řekneš dík

někdy tam není záznamník

Michal Zachar

-------------------------------

Opravdová láska je umění najít ve světě někoho,
s kým si rozumíš lépe, než se sebou samým.

Svět je pojem, kterým lidé označují prostor okolo sebe. V moderním pojetí nejčastěji označuje planetu Zemi, kterou lidstvo obývá. V tomto významu např. mapa světa označuje mapu povrchu Země. Pojem svět může také popisovat lidskou populaci všeobecně nebo jako určitou skupinu lidí.

Obecně je svět něčím v nás, "představa"(nikoliv nutně skutečnost) našeho nejširšího okolí.

Svět je též důležitý filosofický pojem. V současném filosofickém myšlení se svět nejčastěji chápe jako to, čehož smyslem je být místem k životu. Často se mluví o bytí ve světě
(např. Martin Heidegger).

V náboženském myšlení je často zastoupena víra v jiné světy. Častá je zde snaha o únik z tohoto světa (míněn v podstatě svět, ke kterému přistupujeme skrz fyzické smysly), považovaného za svět klamu (např. indický pojem mája či řecké doxa) či duchovního úpadku (různé perské kulty např. zoroastrizmus).

Na kordy

rukám schází

silné pnutí

pukám házím

nesehnutí

žít v dobách

řekl jsi: "tas"

jen protáhl

zvrátil se v nás

obrátit víru

smrti vstříc

dát v míru

čas od jepic

dělíme život

na akordy

hudby skřípot

ruší na kordy

Michal Zachar

-------------------------

Kord je chladná bodná zbraň, která se vyvinula z pozdních typů bodných mečů. V českém prostředí poprvé doložen počátkem 15. století.

Se svou štíhlou a dlouhou čepelí postupně vytlačoval mohutnější meče. Když už ruka nebyla chráněna železnou rukavicí (aby mohla snáze stisknout spoušť palné zbraně), chránil ji koš ze železných úponků. Kromě šlechtických kordů, které se postupně vyvíjejí v subtilnější soubojový rapír, probíhá souběžně vývoj kordu jako vojenské zbraně. V 18. století ztrácejí i vojenské kordy své praktické uplatnění a stávají se doplňkem uniformy, odznakem důstojnické, a posléze i úřednické hodnost.