Někdo tvrdí, že Bůh je láska. Někdo, že láska je Bůh.
Jen říkám, že láska JE. A milovat je věc posvátná.
Milovat totiž znamená zapomenout.
Sám na sebe v sobě i v tobě navzájem.
Řekl jsem životu: Chtěl bych slyšet hovořit smrt. A život promluvil trochu hlasitěji a řekl: Teď ji slyšíš! This place needs me here to start. This place is the beat of my heart.
Narození a umírání, život a smrt, úspěch a neúspěch, chudoba a bohatství, důstojnost a nedůstojnost, chvála a hana, hlad a žízeň, horko a zima se střídají v běhu událostí, jako to odpovídá cestám osudu. Nestojí proto za to, nechat si tím vším rušit vnitřní souzvuk. Protože tak jako báseň i život se hodnotí ne podle délky, ale podle obsahu.
Vše, co se v našich vztazích děje, je konfliktem sebe sama. Tím se usmíříme s tou částí sebe, s kterou prostřednictvím partnera bojujeme. Když se totiž dostanete až ke svému soupeři na dotyk a servete mu z jeho obličeje jeho masku, neděste se. Pod ní totiž uvidíte svůj obličej. Až toto přijmeme, teprve pak můžeme vykročit svým životem dále...
Dlouho jsem měl potřebu napsat něco o ženách. Někdy je lepší použít to, co už někdo napsal. I tohle je napsáno perem Loise Pauwelse - La femme est rare:
Problém je, že žena skoro neexistuje. Tvrdím, že ženy zmizely a že proběhla katastrofa, že byl ženský rod rozptýlen, rozprášen, rozehnán a vyhlazen před našima očima, které neviděly. Pánové, žena, potomkyně starší a mladší doby kamenné, naše matka, naše samička a bohyně, bytost, kterou budou nazývat ženou muže a o níž nemáme ani ponětí, byla stíhána, zasažena ve svém fyzickém a psychickém těle a zapuzena do nicoty.
Útroby země jsou přecpány pohřbenými lesy, zbytky zmizelých živočišných druhů, pozůstalých nadlidských lidských rodů, jejichž historie, kdyby byla odhalena, by vyvolala nejbláznivější představy. Proč? Ach, pánové, přemýšlejte! Právě ona odnesla nekonečný a nemilosrdný boj proti primitivním náboženstvím Západu. Tento boj, to je celá historie světa, jemuž říkáme civilizovaný. Myslíte si, že tam, kam římské legie nikdy nezavedly své náboženství, například v Galii či ve Velké Británii, našli Kristovi vojáci panenskou půdu bez myšlení a bohů? Na tisíci místech naší staré Evropy, na vřesovištích, na planinách s menhiry, v křovinách evropských středohoří a na březích řek, kde zpíval Pan, se stále udržovalo místní náboženství pocházející z temného dávnověku, skutečné náboženství západního člověka.
Pánové, mám za jisté, že Evropa žila během tisíciletí vznešeným myšlením, které pochází z jiných věků, myšlením zasvěceným Rohatému bohu a s velebením Ženského principu. Mám za samozřejmé, že tento původní duchovní život byl odstraněn násilím, ohněm a krví, cizím náboženstvím, přicházejícím z Východu: křesťanstvím. Rohatý bůh, ochránce starověkého lidstva Západu, byl nazván Ďáblem a zloduchem.
Pradávné modly byly zničeny a a s nimi i jejich opora: žena-matka, žena-bohyně, žena-samice, skutečná žena.
Naši velcí duchové dnes odhalují následky nového kolonialismu: indiány žijící v ústraní, vymírající africké mágy, utýrané černé civilizace. Ať se hovoří také o našich starých totemech, které byly zničeny! O starém světě a bohu, který byl zneuctěn a pronásledován. O našich kněžkách, které byly vyhlazeny! O naší ženě, která nám byla odebrána. Stará Evropa se rovněž kolonizovala a znetvořila. Ano, pánové, toto se opovažuji říci! Z čistě antropologického hlediska říkám, že historie křesťanské církve je historií války vedené cizinou proti velice starému, mocnému a hluboce zakořeněnému domorodému kultu, a zdařilým zločinem proti veškerému ženskému rodu. Ztratili jsme svou polovinu, pánové! Usmrtili jsme si ji. Dokážu vám to!
Neobviňuji. Tento úžasný zločin byl snad nutný. A snad osudový. Dnešní civilizace by nebyla taková jaká je, kdyby skutečná žena ještě existovala. Dál bychom věřili v Ráj na zemi. Lidská duše by nepoužila nových cest. Nechystali bychom se dnes dosáhnout daleké galaxie, neměli bychom široce otevřené dveře do vesmíru, kterými už prostupuje volání po nejvyšším Bohu, ve kterém budou splývat všichni naši bohové a ve kterém se jednoho dne bude duše zeměkoule vstřebávat dokončením svého poselství. Podívejme se však na zločin.
Fyzické vyhlazení na hranicích! Připomínám stovky tisíc skutečných žen nazývaných čarodějnicemi, za což byly upáleny (ve skutečnosti od roku 1486, kdy byla publikována kniha dominikánů Kramera a Sprengera Malleus maleficarum = Kladivo na čarodějnice - které položilo základy hrůzovládě namířené proti ženám; až do poloviny 18. století bylo upáleno či zabito 9.000.000 kacířů, z toho 80 % žen = 7.200.000). A miliony dalších žen přemožených a změněných strachem. Vymýcení kultu propagandou představuje zbraň jistější než všechny ostatní. To víme dnes. Tehdy byla účinnější estrapáda (mučení houpáním na laně stožáru), španělská boty a siřitá košile. Nebo pálení rozžhaveným železem a odstraňování jednotlivých údů zaživa. V podstatě sadistická revoluční válka vedená rytířstvem proti skutečné ženě ve jménu nové modly. Žijící dodnes v myslích poblouzněných kopií, v legendě o rytíři na bílém koni...
Pánové, bytost, kterou nazýváme ženou, není touto ženou. Je to degenerace, kopie. Podstata v ní není, naše radost a záchrana v ní nejsou. Nazýváme ženami bytosti, které jsou ženami pouze zdánlivě, bereme do svých rukou napodobeniny úplně nebo skoro zničeného druhu.
Žena je vzácná. Většina mužů se žení s podprůměrným padělkem, trochu mazanějším, trochu obratnějším, ale berou si vlastně sami sebe. Vidí se procházet po ulicích, trochu poprsí a boků, vše zaobalené hedvábným svetrem. Poté kráčejí spolu, líbají se, žení se. Je to vlastně jen méně chladné, než si vzít zrcadlo.
Žena je vzácná. Klene se vinicemi, převrací trůny, zastavuje roky. Její kůže je mramorová. Když je sama, je slepou uličkou světa...kam potečou řeky, poplují mraky, poletí ptáci? Vlévají se do ženy...žena je však vzácná...Musíme rychle utíkat, když ji spatříme, protože miluje-li, nenávidí-li, je nemilosrdná. Její soucit i láska je nemilosrdná... Ale je vzácná.
Skutečná žena, která prochází z hlubin věků, žena, která nám byla darována, patří zcela cizímu vesmíru, vy pošetilí muži. Dohlédne k opačnému konci Stvoření. Zná tajemství vod, kamení, rostlin a zvířat. Dívá se upřeně do slunce a jasně vidí v noci. Má v rukou klíče ke zdraví, odpočinku a harmonii hmoty. Je to bílá čarodějnice, tušená Micheletem (kniha La Sorciere). Víla s vlahým lůnem a průzračnýma očima. Očekávající Muže, aby znovunastolila pozemský Ráj.
Jestliže se mu vzdává, činí tak v posvátném panickém hnutí, když mu otevírá vlahou temnotu břicha, bránu do jiného světa. Je to studánka cností. Přání, která vzbuzuje, stravuje rozrušení. Ponořit se do této studánky očišťuje. Je sterilní, bez špatností, protože zastavuje kolo času. Nebo lépe: je to ona, která zasévá muže: znovu ho zplozuje. Vkládá do něj dětství světa. Obnovuje jeho mužskou sílu, která ho pozvedá nejvýš.
Říká se nadmuž, ne nadžena, protože žena, ta skutečná, vytváří z muže víc, než je. K plnému rozvinutí ji stačí jen být - existovat. Muž musí přijít za ženou, aby se stal člověkem, ledaže by si vybral jinou askezi, kde se s ní bude neustále setkávat v symbolických podobách.
Pánové spatřit skutečnou Ženu je milost. Nevyděsit se je další. Spojit se s ní vyžaduje naléhavě Boží přízeň...
PS: Z tohoto textu vyplývají dva závěry. Za prvé - muž musí přijít za ženou, aby se stal člověkem. Abych ustřihl jazýčky těm, co tvrdí, že každý z nás má v sobě oba, muže i ženu. Ano. Ale zde se myšlenky mohou mýlit. Nikoliv autora textu. Naše. On hovoří o tom transcendentálním prožitku, který může Muže dostat dále, přes hranice jeho možností. Proto si původní civilizace tolik vážili žen. Ne vždy je to nutná nebo jediná cesta. Ale pochopte pánové, jací jsme museli být idioti...když jsme se jí vzdali. Za druhé: patriarchální systém zbavil muže skutečných žen nebezpečných jeho nadvládě. Naše patriarchální myšlení vytvořilo technokratickou civilizaci bez duše, ideálu a skutečné lásky. Stojí na falešných hodnotách, vede ke katastrofě, k válce. Krachuje na všech úrovních, včetně sociální i ekonomické. Žena si proto musí uvědomit ženu, která v ní spí. Je nejvyšší čas. A muž, chce-li si zasloužit skutečnou ženu, musí nejprve tuto myšlenku přijmout. A přijetí je ženský princip...
Milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě odlišné vášně. Nejen rozličné ale i protikladné. Láska se neprojevuje touhou po styku, což zahrnuje nekonečné množství žen, ale touhu po sdíleném spánku, touha omezená na jednu ženu.
Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece ještě něco jiného. Něco, pro co lze žít. Jen pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!
Vezmi lásce iluzi a vezmeš jí všechnu potravu. Každý obdiv pomáhá lásku pěstovat, ať je to obdiv tělesný nebo duševní. Ostatně ženě se nikdy nemá říkat nic, co nemůže dobře pochopit. Hloubá nad tím, a často nesprávně. A když hloubá nad něčím, co je nejasné a záhadné, skončí to obyčejně špatně. Uklouzne jedno slůvko a jeho postupné odrazy rozloučí to, co k sobě lnulo. Kolikrát se stane, aniž se ví jak, že srdce se nepozorovaně vyprázdní jen proto, že je zasáhlo slovo nazdařbůh pohozené. Milující najednou pozoruje, jak jeho štěstí mizí. Nic není hroznějšího jak puklá nádoba, jejíž obsah pozvolna, ale nezadržitelně uniká.
