úterý 27. září 2011

Někdo jako vy (Someone Like You)


někdo jako vy
přichází cestou
stálými dny
závoj hvězdou

vídáváš tvář
zrající svět
budou i tvá
ústa se chvět

oči slepé
bloudící kola
a srdce klepe
hlupáku, volá

pokolikáté už
potkáváš se
jsi tentýž muž
co tudy šel

Michal Zachar
............................................................................................

Je cesta moudrosti a cesta nevědomosti. Jsou od sebe odděleny a vedou k různým cílům...

Setrvávajíce v nevědomosti a považující se za moudré a učené, hlupáci bloudí sem a tam jako slepci vedení slepcem. Ti všichni jsou už po boji. A dokonalá cesta životem je konáním bez boje.


pondělí 26. září 2011

Magnetická srdíčka (The Secret Language Of Angels)


magnetická srdíčka
jsou nejen k přichycení
silou očí ta sluníčka
touhy, co v nás zakoření

zkoušejíc tvoříme den
my jsme největším tvarem
bližních, co splní si sen
práce těch srdcí je darem

přitahující zpěv chvil
dávajících možnou radost
darem, to abys žil
láska je naše dokonalost

Michal Zachar
--------------------------------------------------------------
Přitahuje-li nás někdo, je to signál, že pro něj máme dar. Jsme-li ochotni dávat se darem a považujeme-li se za dar, a přesto zůstáváme sami sebou a jsme v sobě, stáváme se neosobní radostí a láskou. Sdílenou a přitahující a nečekající, že dostane něco na oplátku.

sobota 24. září 2011

Hrdina (Hero)


den spoutává okovy žil
pro zradu srdečních stěn
to aby jeden stálým byl
světu pradávných změn

vytváříme si blízkost my
v souznění hledající den
také jsi v záblescích tmy
ulpíváš v tom, kdo je čten

dáváme slovo cestujícím
že za sebe lásce slibuji
přísahám všem nevěřícím
stávám se tím, co miluji

Michal Zachar
--------------------------------------------------------------
Nelze být vždy hrdina, ale vždy lze zůstat člověkem.
A  cesta jde pomalu vpřed a postupuješ krůček po krůčku.
Ale jdeš...

středa 21. září 2011

Koblihy (Wait for me)


pro krásu kopretin
se rozsvěcuje svět
já říkám tiše smím
ti i úsměv závidět

kdo splní sny nám?
snídáme snový hlad
že plníme koblihám
marmeládou jsi rád

činy odrážejí volby
podtrhujíce zralost
láska je naše dolby
pokus o dokonalost

Michal Zachar
.......................................................................
Blance za inspiraci

Všichni se rozhodujeme s ohledem na vzájemné vztahy a jaksi věříme, že konkrétní volba nám přinese štěstí. Rozhodnutí, která činíme, jsou sice někdy chybná, ale to není důvod, abychom se cítili provinile - vina je past našeho já, ve kterém ztrácíme sílu. Chyby nám ve skutečnosti poskytují příležitost navázat spojení tím, že chybu napravíme. Ale to znamená, že jsme zodpovědní nejen za své činy, chováni a city, ale i za své myšlenky. I za volby, které učiníme v duchu. Ve jménu ducha...

pondělí 19. září 2011

Rybky (Love in Spain)


tvé vlny vycházejí z jasu
smíchem letí po rybách
co samy nenašly tu krásu
a s háčkem udělaly ách
v polibcích tónů hudby zní
ty naše srdce spolu
jak silnější jsou znějící
a jdoucí do hlaholu
kolikrát chytáváš lásku?
aspoň na jeden z polibků?
není to v síle vlásku
co líčíš teď si na rybku
------------------------------------------------------------------------
je to jen oceán...
a oceán je Vesmír...
to je celé tajemství světa...
hledané od nekonečných věků...
to je celé tajemství světa...
oceán je vesmír...
a my jsme Oceán...
a my jsme Vesmír...
a k tomu všemu...
moc potřebuji...
Tebe...
Lásko


pátek 16. září 2011

Ve stínu života jdi (in the shadow of life)

Tak nějak přišel čas. Je hotovo 1139 básní a pár próz, které obsahuje tenhle blog. Všechny jsou pro mne úplně ty nejskvělejší, ale zachycují pravdivě příběh 6 let mého života (2005 - 2011), života ve stínu života. Psal jsem je, protože jsem je musel psát. A bylo to moje ego, co mne nutilo se dostávat na povrch s tím, co jsem neuměl říct jinak. Z Jedné duše. Teď vím, že mohu psát, ale nemám už nějak proč. Tlak mého ega skončil. Co bude dál nevím.

To před pár dny jsem dostal svůj krevní tlak na celkem únosnou hranici 120/80. Přes 6 let jsem žil v jiném tlaku. Tlaku, který jsem si na sebe nechal uvrhnout okolnostmi, lidmi kolem mne, vychováním, společenskou morálkou a svou slabostí. Ten se projevil tak, že jsem žil v uplynulém období průběžně v hodnotách tlaku 170/140, někdy i více. Když mne letos v lednu odvezla záchranka do nemocnice a odešel jsem s vážnou poruchou srdce blíž k smrti než většina ostatních, říkal jsem si proč?

A to k čemu jsem dospěl vám tu chci popsat. Začátky jsou nevinné. Skoro světelně andělské. Chcete přeci taky pro ty, co milujete, kolem vás to nejlepší. Máte taky pocit, že jejich štěstí je závislé na tom, jaké máte auto, dům a nebo dovolenou? Pracoval jsem, jak jsem uměl. Hodně. Moc a moc. Ztrácejíc při tom, to nejcennější, co jsem měl. Kontakt se svou rodinou a ženou.

Dosáhl jsem úroveň 1. - 4. stupně LÁSKY obsahují právě to, co naše (západní) společnost zaměňuje za lásku. Konzum (nejlépe toho druhého), obrazy střídání partnerů dnešních symbolů úspěchu (herci, sportovci, zpěváci, politici apod.) a přemírá romantických filmů nám ukazuje nádhernou zamilovanost plnou něžnosti, romantiky a také sexu, která ale skončí ještě dříve, než začala. Ta moje skončila po 20 letech.


Má bývalá žena (jsem nyní rozvedený) logicky odmítla sdílet zkušenosti stárnoucího plešatějícího playboye, co tloustne, vzala to, co považovala za nutné a odešla si žít svůj život dle svých představ (aspoň to takhle ke mně prosáklo, jako její verze). To vám prostě na zdraví nepřidá. Rodina v troskách, dluhy na krku, firma se potácí a přeběhlíci odpadnou. Zůstanete na všechno sami. To by nebylo to nejhorší. Samotu znám dobře z mládí, kdy jsem strávil skoro rok upoután bez hnutí na lůžko. To byla ale samota vnější. Život bez pohybu. Ale na slunci.

Zapomněl jsem, jak mne pohltila moje vnitřní samota světa iluzí, do které jsem upadl sám svou přehnanou aktivitou a horlivostí, pokoušejíc se vytvořit všem kolem láskyplné prostředí. Všem ostatním, jen ne sám sobě. Na území stínu je jednoduchá cesta. To se vám při stresu nad tepovou frekvenci 145 odřízne v mozku cesta ven. Uzavře vás vaše vlastní myšlení a emoční stavy do světa tvrdých iluzí a závojů, přes které nevidíte nic. Tedy vidíte a jednáte skoro úplně normálně, ale jste při tom úplně někdo jiný. Jste jako rybička v akváriu, co vnímá všechen život kolem, ale skrze stěnu svého akvária s ním nemůže komunikovat. Navenek jsem byl to já, ale tvářil jsem se cize. 100 x můžete lidi přesvědčovat, že se máte rádi, oni vidí naprosto něco jiného, na povrchu vašeho těla (ega) se dějí obrazy, radši se nedívat...

Váš svět se smrskne do stresující síly, jenž vás tlačí dovnitř sebe sama tak strašným tlakem, jaký si ani nedovedete představit. Strávil jsem šest let na území stínů, v nejhlubším středu svých stinných stránek a pokud bych měl popsat peklo, tak teď už vím jak. Sice vám každý den svítí slunce, ale vy ho v tomto stavu nevidíte. Nemůžete.

Proto se dneska dost směji a ano i se vysmívám bláhovým hledačům světla v nás, kteří jsou přesvědčeni o správnosti a jedinečnosti své cesty, nevnímajíc, jak si s nimi jejich emoce a myšlenky dělají, co chtějí. A taky všem, kdo se zaklínají pozitivismem, asertivitou a posvěcenými tibetskými praporky a křížem a Ježíšem. A vůbec všem, kterým nedochází, že tam uvnitř jste sami se sebou, ale nejen se světlem, ale i s tmou. Procházíte-li se svými stíny sami a netušíte-li, že to stíny jsou, pak běda. Po čase možná zjistíte, že s vámi ti ostatní nesouhlasí. V něčem, pak ve všem. Váš pohled se změní, vaše reakce otupí a zůstáváte čím dál tím odříznut od reality. I od druhých.

Proto začnete v nestřežených chvílích a záblescích vědomí sebe v sobě i něco dělat. Pokud vám zbyde v srdci zvon naděje a láska k sobě samému, (prosím vás sem opravdu Bůh nechodí a nezachrání vás, pokud si myslíte, že když si na to jen vzpomenete, to néé, to musíte i hejbnout zadkem...) pak máte šanci. Mě došlo, že mám s tím, co mě tak zabíjí a tím bylo jízlivé a agresivní chování těch milých (blízkých) lidí ke mně, něco dělat. Má výchova mi zakazovala lidem kolem mne a blízkým zvláště ubližovat, tak jsem svůj vztek a bolest obracel sám proti sobě.  A to mě zabíjelo. Doslova a taky fyzicky. Ale našel jsem si našel možnost transformovat tu sílu, co mě zbourala, do stavu, kdy mi i něco dávala.


A tak jsem začal psát básně jako emoční vzkazy ostatním, aby pochopili, jak jsem uzavřen sám v sobě. A že jim jen píšu, aby tu se mnou chvíli zůstali být. Jako trosečník jsem hlavně ty poslední tři roky špuntoval básničky do láhví a házel je vstříc lidem ze svého opuštěného vnitřního ostrova. Jedna duše to i pochopila a chvíli se mnou byla i na tom dost pustém ostrově a za to ji nikdy nebudu dost vděčný. Pak si sama sobě logicky vysvětlila, že se nám ostrov nezalidnil a šla si taky svou cestou hledání lásky v jiných lidech a věcech.

Oba tyto pokusy o lásku, byť měli každý jiné důvody a trvání měli přeci jen něco společného. Obě ženy pochopili, že nemohou nést můj zvon lásky, kterým svoláváme naše srdce k sobě. My všichni se s nimi jen taháme a nosíme je. Ale nezvoníme. Dokud nás to nošení baví. Psycholog by řekl, že stavíme projekce výše než sami sebe. Pak se nemůžeme divit, když nás ty naše projekce zavalí. I když "romantická láska" nás učí, že všechna naše přání a všechny naše sny se splní prostřednictvím osoby, do níž jsme "zamilovaní". No a dokud nás daná osoba potřebuje, pak je vše ok. Plníte-li její potřeby je vše ok. Proč potom, ale ti co vás (údajně) milují odpírají zrovna vám tu nesobeckou lásku, vlídnost a dobrou vůli, kterou tak štědře projevují všem kolem? No nemůžeme čekat, že si někdo vezme na bedra náš zvon a přidá k němu svůj a bude to táhnout za nás za oba. Možná by ani nemusel, ale představuje si to tak a pak je lepší útěk.

Naše materiální sepětí s hmotou je tak nablblé, že nám nedovolí uvědomit si, k čemu jsou ty naše zvony...k tomu, aby jsme si my sami vystavěli svůj vnitřní chrám ducha a do něj ten svůj zvon zavěsili. A v právě tom si mohou lidé pomáhat, ať už jako milenci nebo jen jak přátelé. To když, nevkládáme jeden na druhého prostě nesplnitelné požadavky a pak jimi nejsme ani zklamáni. Já jsem si prostě neuvědomil, že můj vztah k ženě měl být založený na tom, že muž svou ženu "miluje", nikoliv, že je zamilovaný do ideálu, který do ní promítá. Můj vztah se zhroutil nejen kvůli tomu, že bych nemiloval, ale protože moje projekce chytila jinou ženu možná více a možná silněji.



Je paradox, že nám tak vlastně naše vlastní láska(světlo) i projekce(stín) říkají to samé = nauč se milovat sám sebe se vším, co v sobě máš. Nehledat romanticky lásku pořád někde jinde, ale umožnit sobě poznáváním svých vlastních vrstev svého ega nahlédnout k vlastní podstatě. Je to něco jako "míchat ovesnou kaši". Ti, kdo jezdili někdy na vandr vědí, o čem mluvím.

Míchaní kaše je činnost, která není ani vzrušující ani napínavá. Představuje vůli sdílet obyčejný lidský život, najít jeho smysl i neromantických úkolech, vydělávat prostě na živobytí, vyjít s rozpočtem, vynášet smetí a i uklízet. S pokorou "míchat kaši" znamená najít vzájemný vztah, hodnotu a snad i krásu v jednoduchých věcech, nedožadovat se nesmírných dramat, zábavy a výjimečně intenzivních požitků. Jsou to malé věci, co dělají lásku: tichý rozhovor, laskavý dotek, něžné slovo, každodenní kamarádství, podpora ve chvíli těžkosti, malý dárek, když ho nečekáš, coby spontánní gesto lásky. Neznamená to, být navždy chudý, vzdát se všech výdobytků civilizace, odstěhovat se na Africký roh a dělat tam matku Terezu hladovým černouškům. Míchat kaši znamená, že dva lidé snesou lásku ze vzdušných výšin všeohlušujících snů a promění ji v bezprostřední pozemskou praxi. A pokud se rozhodnou jet do Afriky pomáhat, zaplať pán Bůh za to rozhodnutí. Láska totiž dělá řadu věcí, které naše ego dost nudí.

Lidská láska bere druhého člověka individuálně a tvoří si k němu vztah. Romantická láska bere člověka, jen jako herce určené role v dramatu. Romantická duše prostě není nikdy spokojená s tím, jaký ten druhý člověk vlastně je. A buzeruje a buzeruje.

Láska je jednou z největších sil, kterou disponujeme. A já měl to štěstí, že jsem při svém putování stínem za svým vyjádřením lásky tu svou v sobě potkal, poznal ji a popsal ji ve svých básních. A stejně tak i svůj smutek, bolest a lítost. A pochopil jsem, co tak vás lidi k tomu, co píšu přitahuje. Píšu i vaše příběhy. Jsou skoro všechny stejné. Proto se vás tolik dotýkají.

A uvědomil si, že zatímco nás ego bezpečně vede k vyjadřování se směrem ven (tím ono samo totiž roste); tak láska nás vede dovnitř sebe sama a rozsvěcuje v nás vice světla na to, abychom prohlédli své stíny a další v nich a díky nim objevili zase i dobro, soucit a vztah k ostatním lidem kolem nás. Láska je možná i jen ocenění a uznání hodnot někoho jiného. Nás muže by měla vést k tomu ženy ctít, než je využívat. A pokud ho potom žena opravdu miluje, bude se k němu chovat stejně. Jinak se "romantická" láska změní v egoismus. A toto naše pohrdání tou největší silou, co existuje, nás vede k tomu, co skutečně jsme. Jsme malí a průměrní, konzumní balíci zahledění do sebe, a nevidoucí své obrovské až jednoduché možnosti. Nepřirození, složití a zlí. A protože jsme "věční romantici", nedivme se, že milujeme projekce (kino) a ne život. Ten, kdo miluje druhého s láskou, vnímá ho jako celek. I s jeho stíny. A miluje v něm i jeho stíny.


Jenomže, to se je nejprve musíme naučit milovat i v sobě. Nemohu milovat v druhých jejich stíny, když je nemiluji v sobě. I své stíny. Bloudil jsem šest dlouhých let, než jsem došel na konec jedné cesty. Miloval jsem a zapomínal, zrazoval a byl zrazen. Lidé se postupem času natolik vyčerpají opakovanými láskami, které je vždy zavedou na slepou kolej, že se sami začnou ptát, zda vůbec něco takového jako "láska" existuje. Existuje. 

I v takové tmě, vlastního pekla svých stínů existuje. Než to však pochopíme, musíme změnit náš přístup k ní.  

A já přitom všem jsem stále sebou nesl ten svůj zvon. A díky tomu, že jsem ho neměl zavěšený ve svém vnitřním chrámu, neslyšel jsem ani, jak vlastně moje hudba zní. Zvon je naše vnitřní západní zkušenost s nevědomím. Hinduisté mají modlitební mlýnky, sufi mají derviše a jejich tance, indiáni peyotl a šamany. Každý máme to své. A je jenom na nás, zda-li k tomu svému zvonu (= čemukoliv) ztratíme cestu a nebo si ji budeme chránit. Znamená to totiž vzít kousek ze sebe z toho našeho vnějšího světa a dát ho do našeho chrámu vnitřního já s posvátnou úctou. A pak i naše ego ztratí svůj hamižný charakter a vrátí nám vše v splynutím s naší podstatou to vše, co jsme do něj dali - naši vlastní osobní lásku.

Lidskou lásku, která nyní ví, co je to být smrtelným mužem (ženou) s nesmrtelnou duší. A pak možná ke svému překvapení zjistíme, že ani tak nepotřebujeme být milováni (ani za své básně), ale víc než cokoliv jiného potřebujeme milovat.

Váš Michal Zachar

pondělí 12. září 2011

Představy (Imaginary)



ukazujeme pocity
na stránkách časopisů
tvoříme z já si ty
splátkou citových dluhopisů

ukazujeme cestou
své nápady sny míjející
srdce sněžnou
bránou tmu otevírající

ukazujeme životem
na hry našich světel v stínu
Eva, co trhá za plotem
Adam, co shodil svoji hlínu

ukazujeme s maskou
ty všechny nálezy a ztráty
ukazujeme se láskou?
i se všemi životními zkraty?

Michal Zachar
........................................................................

Štěstí nám nedávají věci samotné, ale naše představy o nich.
Nejvznešenější představy o lásce mají ti, kteří ji nikdy nepoznali.

neděle 11. září 2011

Nezaniknou (Don't Fade Away)


výměnou za oslavy
bereme slunce
sklouznout do zástavy
a cejchovat puncem
tváříc se milostivě
chceme si svoje
záře tvář jdoucí křivě
schystáme zdroje
dokončit zrcadlení
přání svých snů
jsme tu my zdivočení
přejíc si TY stůj
a tak nás zaháním
když víš, že nezaniknou
že se tělu ubráním
dokud se nerozkřiknou
a mocí všech světel
myšlenky neutichnou
to dobro ze všech pekel
ty víš, že nezaniknou

Michal Zachar
.............................................................................

Láska je bezvýhradná touha být bezvýhradně milován.
Touha se nejlépe překoná tím, že se uspokojí.

Říkají, že je to báječný (They Say It's Wonderful)


říkají, že je to báječný
možná, že jen dotyk
těch tvých srdečních
očí, co dáš mi do noty
kolikrát posloucháš
zasněná lehce z krás
stačí říct, kráso pouhá
zůstávej Bože v nás
pohledem přebírající
s holuby popel a hrách
a my jsme takříkajíc
popelkou na řasách
říkají, že je to báječný
pohled, co dává svět
co až snem skutečný
tvé lásce vrátíš zpět?

Michal Zachar
....................................................................

Čím víc jí dávám, tím víc jí mám.

Taneční vlna (Man in the mirror)


tančíme v rytmech vln
nikdo nepřišel nepozván
když jsi tu hudby pln
a spolčován

máme svá trápení
každý se chvílí zapomněl
to srdcem zmámení
tak abys šel

tančit si sóla diska
o tom, kdo je nyní král
vidět se zblízka
bych vám přál

radost je slz prokletí
co neupadnou nazbyt
až když si baletí
lásky blankyt

Michal Zachar
.............................................................................

Poděkování patří všem cca 150 účastníkům za dnešní (10.9.2011) půlnoční akci na facebooku, kterou spustilo několik známých, kteří mne požádali o klipy s disko hudbou  a skoro 2,5 hodiny jsme pak všichni tančili v různých místech ČR i světa doma v obývácích na improvizovaných párty (asi 15 míst v ČR, Londýn a Itálie).


Díky vám všem za úžasnou vlnu...

sobota 10. září 2011

Přípitek před válkou (Drink Before The War)



jsem tvá voda snivá
toužící varem žil
ty jsi, kdo se nepodívá
abys pochopil
syčící si tlakem páry
hanějíc úmysly
přípitek jen láry fáry
jsi, co přečíslí
jen najít svou odvahu 
pryč s morálkou
přišels k mému prahu
přípitku před válkou

Michal Zachar

-------------------------------------------------------------------------

Příčinou každé války je touha krást.


pátek 9. září 2011

Věčnost (My Immortal)



vyprávíš svoje příběhy
když srdce mlčí
a rukou od něhy
držíš i zuby vlčí
zkoušíš nás velikou
touhou propadnout
rovnou s oklikou
smíš posednout
omlouvám tvou milost
co vyráží si dál
než končí povinnost
a kde jsem hrál

Michal Zachar
........................................................................

Cesty nás v životě dovedou vždy jen tam, kam chceme.

Dovolte mi věřit (Laisse-moi y croire)


jsi jedna z mnoha
jsi ta, co ční mezi tisíci
a možná jen dohad
odpouštějící
šeptám ti z řas
odkoukávám pohyby
jsou milující v nás
pochyby
vedu boj o moc
držící zpátky bolesti
je to tvá pomoc
s neřestí
dovolte mi věřit
že svět získáváme zpět
miluji tě zpronevěřit
ne naposled

Michal Zachar
-------------------------------------------------------------------------------
Neexistuje obchod, v němž by prodávali laskavost, musíme si ji vypěstovat sami v... sobě. Můžeme transplantovat srdce, ale laskavé srdce transplantovat nelze.

Pojď se mnou (Come away with me)


své city nebudem už skrývat
bez obvinění z podvodu
v duši se srdcem si splývat
až lásko lehnem na vodu

soudíme ostatní utočením
na sebe ti nemyslící psi
vinu si dáváš podezřením
s následným slovem chci

tak plavem životem si sami
a kolikrát ještě spatříme
tu chuť dávat sílu, co hladí 
jak vlny na tvojí hladině

Michal Zachar
----------------------------------------------------------------------------
Přestanu obviňovat ostatní a budu jim dávat. Ne nadávat! Dávat. Když se naučíme dávat místo obviňování, osvobodí nás to ze situace s níž si mnohdy nevíme rady. Uduste dnes všechny svou láskou. Zaslouží si to...


Prostor mezi námi (The space between us)


bojím se připoutat
a při tom toužím po dotyku
váhám, co mohu dát?
když tělo mizí v okamžiku

svým srdcem naslouchám
učím ho vést kroky, ať neulpějí
a oč víc hloupě vypadám
ptám se tak, co je za nadějí?

vlastním víc než očí jas
pronikající tvou nocí dnem
a hlavou se mi žene hlas
že milovat nemusí být snem

nemohu dát víc než kousek místa
budoucnost bez jistot v okolí
a i když vím, co mi osud chystá
láska se smrti nikdy nebojí

Michal Zachar
..............................................................................

čtvrtek 8. září 2011

Tajná řeč andělů (The Secret Language Of Angels)


otevíráš se jako růže
co slyší hlasy andělů
kdo z nás koho zmůže
za posledním z předělů?

pomalu květ otevíráš
sluncem a vodou života
jak Petr se nezapíráš
před tím, co je Golgota

lístkem jsi na usušení
vzpomínkou trnů zraň
láska než v srdci zakoření
tak krvavou máš dlaň

Michal Zachar

...............................................................................................

Vše, co se v životě člověka odehrává bez lásky, je nudné,
unavuje člověka a vyvolává v něm deziluzi nad smyslem života.

Kočka na zádech (space weawer)


hledáme v moři nejistot
místa, co jsou si jistá
že nezlomí se starý kód
že duše má být čistá


hledáme lásku dotykem
to až u samého dna
ta noha proplým kotníkem
šátrá, kam by ještě šla


hledáme v těle označení
kam ukládá se dech
takže než dojde k utopení
té kočky na zádech

hledáme sebe v osamění
odraz vln mysli své
odrazit se až k uvolnění
kočky, co k tobě lne

Michal Zachar
..............................................................................

Lásku si nelze vynutit ani vyloudit lichotkami, 

přichází sama, nehledaná, nečekaná, nežádaná...


Láska je štít (love is shield)


jak naplňují slova?
a jak zavoní smích?
to tvá bosa nova
vrůstá z přátelství
tím, co jsi řekla
a neznělo to hluše
ústy jsi lásku s pekla
v polibku do mé duše

Michal Zachar
--------------------------------------------------------
Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi,
než být milován pro to, co nejsi.



úvodní obrázek - www.kampe.cz

úterý 6. září 2011

Breathe me (Dýchej mnou)


volám tě teď zpátky
svým dechem
posvátné jsou počátky
tvým nádechem

a tak volám dýchej
pěstí do slova
ty srdcem dmýchej
úder do lvova

trápení naslouchej
té dlani z vln
den uhání, dlouhej
jsi z lásky, vrň

Michal Zachar
---------------------------------------------------------------------------
Lidé se často bojí požádat o pomoc nebo ji i přijmout, neboť se domnívají, že tím nějak dávají najevo svoji neschopnost. Kdyby se nad tím chvilku zamysleli, uvědomili by si, že náš systém života je přímo koncipován pro prokazování a přijímání pomoci. Protože, kde je láska, tam je i pomoc.

Všechno, co dělám (Everything I Do)

Proti všem přesvědčením žiji. Dneska oslavuji další krok na cestě, jak dál ve svém životě.  Po prognóze, kterou byla rychlá  transplantace srdce, a která byla na spadnutí v únoru letošního roku 2011, jsem dnes poněkud oddálil tento výkon do budoucna.


I když dle diagnozy I420 - Dilatovaná kardiomyopatie - onemocnění srdečního svalu provázená poruchou srdeční funkce, (kdo chce více, je více zde) jde o pouze dočasnou záležitost a jednou mě ta mrška kudla asi potká, rozhodl jsem se, že v našem závodě s životem pro život budu pokračovat stále dále.


Za prvé je to sranda. Má skvělá lékařka z IKEMU byla dost silně "překvapená" když ji sestřička řekla výsledek měření krevního tlaku a to byla hodnota 110/80. To jsem měl dneska ráno po pěti letech. Tak se zvedla ze židle a šla si mě přeměřit sama. Kdy zažijete takovou legraci, že nadzvednete doktora?
Za druhé spotřeba léků na kvartál klesla cca jen na 1.400 korun. Takže pozitivní přínos v ušetření peněz, předtím to byla ta samá částka za měsíc. 
Za třetí je ještě větší legrace se dívat na lidi, kteří s vámi smutní a prožívají vaši nemoc a ztrátu a pak vás pošlou do prdele za to, že jste opravdu neumřel....protože to, že makáte a perete se o život a zatím vyhráváte jim přijde nefér, protože, když přeci doktoři řekli že mám umřít, tak mám přeci umřít...


Uvědomil jsem si to, když mi lékařka dneska ráno říkala, že pokud vydrží tlak dole a srdce se začne rovnat máme dobré šance to zvládnout v nějakém čase a režimu. A chci to tu nechat jako varování pro podobné blázny...


Pracoval jsem dostatečně silně, protože jsem si kompenzoval svou neschopnost být milujícím partnerem své ženě a pak dalším partnerkám. Nezbavil jsem se tehdy ještě následků minulosti a kompenzoval tvrdou prací špatné pocity, neřeším, že mě těmi špatnými pocity zásobovali hlavně ty partnerky, byl to můj problém, že jsem je takto přejímal. Někdy totiž, když tvrdě pracujeme máme pak pocit, že tím představujeme ostatním své nejlepší já, ale workholismus je spíše poukaz na cestu nazpět do minulosti, k něčemu čeho jsme se zcela nezbavili.


Existuje nějaký pocit, odsudek, konflikt a bolest a my se jej zuby nehty držíme. Až když se od něj oprostíme, začneme být v rovnováze. Když totiž ubereme na plynu v práci, budeme mít dost času vnímat své tělo, srdce a mysl v tom, co nám říkají a reagovat na to. Když máte tlak cca více jak 145, tak zde se odpojí přední mozek a přestanete slyšet a vnímat svými smysly veškeré podněty z vnějšku. Dostat se z tohoto kruhu smrti je dost těžké...


Nicméně jde to. Stojí to všechno, co máte, protože hrajete o život. A tam se nic méně než všechno nesází. Zatím mám možná vyhráno. Nevím na jak dlouho. Ale to nevíme nikdo. Já budu dělat všechno proto, aby to bylo co nejdéle. Aby jsem si co možná nejdéle užil život s láskou. A co budete dělat vy? Jaký život žijete a s kým?


Láska je úmyslné rozsvícení světla uvnitř sebe sama.
Světla vnímání, která osvítí i ty nejtmavší kouty mechanismů svých rolí, svého JÁ, svého individuálního krunýře falešné osobnosti, která není mnou.
A z toho co najdu, tady teď zkusím žít.

Michal Zachar
------------------------------------------------------------------------