jsme malé země jen hlína a prach od muže k ženě jde hlavně strach jsme hrnky z hlíny uplácané na úsvitě a každý jsme jiný tváříc se použitě jsme tváří prachu a byl rudý dechem když dal si odvahu jakým jsme echem jsme jiné ze-mě spojující mnohá kráčíc jdu němě mé stopy Boha
s bolestí potrhané kůže a krve z mokvajících ran kdo ublížit ti ještě může? ptáš se teď smrti odevzdán kolikrát jsi stvořil peklo?
jedinou ranou vlčích drápů když tělo prachem vleklo kořist, co neřekne ti už, chápu kolikrát proklínáš svit tmy? ty oči, co neskutečně mlčí kdo určil, co se vlastně smí? chtěl jsem, aby mé srdce bylo vlčí?
U prázdného a rozpadlého domu nikdo nezaklepe. U vyschlého pramene nikdo nemůže uhasit žízeň. Stanete-li se vzájemně, jeden druhému, nevyčerpatelným pramenem, budete oba schopni milovat.
poznávám novou vlnu, přání plněná pro ten okamžik jdeme i dlouho cikcak bez bázně z toho času i ze jména a někdy nás popoveze auto nebo vlak možná by bylo dobré krom bot a listí dávat si pozor taky to vše kolem možná, že jsme si sebou tolik, tolik jistí neřeknem, stav se, když jdeš kolem
co dáš za něžné pohlazení duše? říkáš za vzlet iluze to stálo? tělo ženy se živí pohlazením včel dvouplošník přistává na stálo aby zas za tvou plnou nádrž uletěl co nejvíce je a platí navždy? je to, co nejmíň ceníme si my sami pravdy dotknout chce každý ale kdo tě vede s láskou k milovaní?