středa 8. května 2013

Viděla jsi


viděla s pouhý okamžik
kdy přítomnost byla celá
štípnout se, je to snad trik?
duše křičí lžeš rozechvěním těla

kolikrát spadne opona?
uvidíš klid a ucítíš lásku?
výprodej zázraků se nekoná
stačí vydechnout a sundat masku

až vyhrkli slzy krásy
každý den prosíš o milost
v království je dostatek spásy
pro ty, co iluzím řekli už mám dost



Království Boží (řecky βασιλεία τοῦ θεοῦ basileia tú theú) nebo království nebeské (βασιλεία τῶν οὐρανῶν basileia tón úranón) je jeden z klíčových motivů Ježíšova kázání a Nového zákona, v němž se zmínka o Božím království objevuje více než stokrát. Ježíš navazuje na starozákonní označení Boha jako Krále (hebrejsky מֶלֶך‎‎ melech) a svým posluchačům sděluje „radostnou zprávu“ (εὐαγγέλιον euangelion, evangelium) o tom, že toto království – tedy stav, kdy bude naplněna boží vůle – je nablízku a mezi nimi. Přesný obsah pojmu není v bibli definován explicitně, Ježíš o něm hovoří téměř výhradně v podobenstvíchblahoslavenstvích. Království boží však není míněno politicky („není z tohoto světa“). Mezi mnoha křesťany je chápáno eschatologicky, jako něco, co roste mezi věřícími a v úplnosti se uskuteční na konci tohoto světa. Jiní ale vidí toto království realizovatelné v přítomnosti. V moci přítomného okamžiku.

Vody


bojíme se hlavně bolesti
co si smrt najde pod peřinou
a my držící se pelesti
krademe vteřinu za vteřinou

bojíme se srdcem milovat
křičíme polibky falše do nikam
stačí jej blesky grilovat
já přesto dál tebou pronikám

bojíme se svitu do vědomí
sami jsme malinké hromosvody
tma za nás slzu neuroní
že nahoře i dole je třeba vody

úterý 7. května 2013

Na nedohlednou

foto: © Vlad Gansovsky

žijeme jen jednou, tak balíš
krabičku filtrů z cigaret
a papírky a tabák sametový
na nedohlednou je to co splatíš
ve víčku leží vajglů pět
sirky smrdící až do podkroví
kroutící se mezi prsty vzniká
malá trubička s dutinkou
okamžik dospělosti v hrách
vonící na rozmezí, sirka škytá
milá trošička kouře s tmou
rty daly dík posedlosti i strach
cigaretám ubaleným s láskou
prve přišel slastný okamžik
zahučet a s láskou vzplanout
a kdovíkam až smích s maskou
do krve přešel malý kominík
co smetl sázkou srdce na troud

neděle 5. května 2013

Zpovědnice


kdo z nás zná všechny pocit lásky?
jsi zavřená ve své zpovědnici
odkud vylétají masky
netopýři ve vichřici
batman je povolán
tvoříme pochopení
kdo je jak ukován
v tomhle představení
uvidět bez názoru
který tě zasahuje
spíláš do cenzorů
bezmoc tě otravuje
zpovědní tajemství
pouštíme netem
uprostřed hrudi zní
sotva se spletem
tak házej dál houšť
dokud to neproberem
nedávej další písek na poušť
aby se tvé srdce nestalo nepřítelem

S láskou


Srdce je podstatou světa.
Vyprávím mu o našem zatmění.
Které postihuje hlavně srdce.
V jeho každodenním bití.
Co tluče záškubem svalů.
Připraveno nikdy nepřestat.
To my mu dáváme směr.
A taky naději, že má vytrvat.
Ale namísto věčnosti má boj.
A srdce neumí bojovat věčně.
Věčnost je jen ve chvíli lásky.
Která nás volá svým tichem.
A tak se i v nás ozve ticho.
Ticho smrti s věčností srdce.
A my nevěřící jdeme na věčnost.
Bojíme se tolik ukázat svou nesmrtelnost?
Že raději zastavujeme svá srdce.
Zastavujeme je životem bez lásky.
A věčnost je tak mrtvá tím tichem.
Bez tlukotu láskyplných srdcí.
Našich srdcí zpívajících ve smíru.
O tom, že pochopila sebe.

Žížaly


Ráno. Já jdu vstříc dni. Je po bouřce. Všude svěží tráva, mokré osychající chodníky a do toho vstává slunce. Maličko ještě přimhouřené paprsky jsou pomalé a líné. Na chodníku přede mnou se zastavily u malého tělíčka. Žížala. A mrská se. Zastavuji chod svého parostroje a nasazuji zpátečku. Na chodníku nemá moc šancí k přežití. Pak ji opatrně zvedám ze země a hážu ji do trávy. Taky jsem ji mohl položit. Pozdě, už letí. Žížaly nemají křídla, ale tráva tlumí. Ujišťuji sám sebe. A spěchám dál, abych naplnil svou lidskou povinnost. Tu, co mi přeci dává smysl života. Já jdu do práce. Já jdu tvořit. Tak mě ty žížalo nezdržuj. V tom zamrzne krok, to když jsem si uvědomil, kolik metrů podél trávníku mi ještě zbývá. A, že všude crčelo, ne jen na tomhle metru a že všude je určitě nějaká žížala vyplavená noční bouřkou. Můžu přejít na druhou stranu. Tam je jen beton. Protože, když půjdu tady bude tu určitě nějaká další. jako kdyby nemohly dávat pozor. A já když už jsem pomohl jedné, se pak budu muset znovu sehnout a položit další do trávy. A to mě bude zdržovat. Pak jsem ztuhnul. Úplné štronzo. Ve vědomí toho, že jsem vždy toužil po tom, aby když něco ošklivého přijde do mého života, mne někdo zase posadil do trávy. A pak jsem si všiml několika mrtvých žížal kolem. Ta moje jediná z nich bojovala. Hýbala se, plazila olepená pískem, ani nevěděla kam, ale plazila se. Taky jsem se kdysi stejně plazil. Po podlaze pokoje, kde jsem skoro rok a půl ležel jen na zádech. Být žížalou, bylo to jediné, co jsem mohl mít za pohyb.Plazit se sám, za pomocí rukou po zemi. Dělajíc žížalu. A i tento pohyb jsem měl tehdy zakázaný. Byl jsem sám. Bez pomoci druhých. Sám a sám. A jen sám. Opuštěný. Tehdy nikdo nepřišel. A já se naučil lidi míjet jako ty žížaly. Nevšímat si jejich pohybů, které i když tak malé, tolik vypovídají. Naučil jsem se je přehlížet. A to byl i důvod toho, proč jsem se zastavil. Možná si myslíte, že jsem na chvíli cítil uspokojení z toho, jak jsem šlechetný. Ale hovno. Zastavil jsem se sám nad sebou. Všímáme si vždy jen sebe sama. A já jsem rád, že jsem pochopil aspoň na chvíli, co je to být žížalou. Za zatáčkou totiž leželo cca 70 žížal. Mrtvých.


sobota 4. května 2013

What's Wrong With Me


tak pobledla mi víčka
z pohledu čaroděje
ty oči nejsou hříčka
co se to se mnou děje?

mých míst se dotýkáš
nehraj si na zloděje
když mě celou máš
co se to se mnou děje?

vším v srdci zápasím
zbavit se beznaděje
k tobě se přihlásím
co se to se mnou děje?

Patřím


tak ti říkám dobré ráno
když ti šaty oblékám
a ty zas necháš odestláno
a jdeme si bůh ví kam

kam mi zase zmizíš
když mi sejdeš z očí?
co zasadíš to sklidíš
a já do života skočím

ty upoutaná na místo
které nelze opustit
a v myšlenkách jistot
jsme poslední hřích

tak ti přeju dobrou noc
a dívám se než usneš
jak dáváš mi svou moc
bez toho, že si dupneš
------------------

http://www.vozejkmap.cz/

pátek 3. května 2013

Doma

foto: © Ilona Shevchishina

okolo srdce tkáš pavučinu
z pocitů, které nevnímáš
a v sobě nosíš vinu
až kde ji máš?

okolo srdce jdou otazníky
z lektvarů vypitých
co s dryáčníky
sítí vyrytých

okolo srdce jde i probuzení
a dlouho tady nečeká
chuť, co chutí není
uviděl´s člověka

čtvrtek 2. května 2013

Bůhví možná


je to jen pár slov, na které se zítra zapomene
jdem krokem, co zvoní jak prasklý kov
a spěcháme být první u pramene

je to jen pár slov, co splaší hustou mlhu
a jako se říká mužům dobrý lov
a mne Bože nikam neuvrhuj

je to jen pár slov, u kterých nikdo nebyl
zpíváš je v tónech, co nemaj sloh
a drží, jak zrezivělé hřeby

je to jen pár slov, co ale srdcem říkám
mé kapky krve tančící na proslov
to jenom Bůh ví kam

Modlitba pro OP

foto KAREL ZAKAR

VŠEMOCNÁ LÁSKO
PROSÍME O MILOST
DEJ AŤ TĚ NIKDY
NIKDO NEMÁ DOST

JSI DÁVANÁ BRANÁ
KRÁSNÁ BEZMOCI
JSI SVĚTLEM RÁNA
A TMOU DO NOCI

A HLASEM MÍRU
ZPÍVEJ ODVĚKÁ
JSI SPÁSOU K DÍLU
STVOŘIT ČLOVĚKA
------------------

 věnovánu panu Dominikovi Dukovi


Ptám se

Par Zachar Rise

stejně jako se obracíme zády
chceme jen něžně milovat
než pochopíme, že ne rády
ptám se, co chceš slepovat?

stejně jako jsme tuze líní žít
chceme brávat daním
já chtěla rosu tvoji pít
a já se ptám, kdo ti brání?

stejně jako chceme být málem
aby nás ocenil zvláštní svět
srdce my tiká cvalem
a ptá se, co chceš uvidět?

Rozdávám


rozdávam fotky starých tváří
že skoro nejde vydechnout
každý se vidí, jak jen září
než pohltil nás proud

žluté fotky berem do dlaně
komu patří proudy slzí
když nechtěli zplanět
řekne mě to mrzí

jsme jenom malou vinou
v paměti Boha mizící
prachu domovinou
obrať se ty věřící

HERETIC: JAM romantické lásky

HERETIC: JAM romantické lásky: Tolik jsem ze svého života strávil hledáním a toužením, že ani nevím čeho. Tolik okázalých cílů, tolik věcí, o kterých jsem si myslel že je ...

středa 1. května 2013

Sníh představ


ponořila ses celá do víry
až z duše na anděla padá
i ďáblové dali trošku síry
padala dlouho vločka mladá

scházíme ke svým prahům
čekající na zázrak i hřích
a svobodu dáváme vrahům
omluvou jsou z posledních

my první do čela z pýchy
otvíráme i vrata kostelů
vločky rozpuštěné smíchy
kapou do srdcí z výstřelů

myšlenek, co teď zabíjejí
žebráci u vrat líně leží
i když už padáš pomaleji
dívám se k nebi, zase sněží

Smrti


potoky sluncem vylitých
do slz, co slaně plují
z pohárů lásky vypitých
čekala´s až dohodují

nápoje lásky slané
vyprodávajíce cit od koní
co vlastně v sedle máte?
schválně si oči zacloním

do bitev strachu jedu
obavy schovám za plotem
v srdci mlčet nedovedu
platí-li se životem

pondělí 29. dubna 2013

Slovo se stalo tělem

foto: © Stas Kadrulev

třepetá se srdce v dlani
podáváš svou ruku slovům
svaté jejich přijímání
to my muži věřící kovům

ani svou kapkou krve!
dáváme si taky tělem sebe?
křičíme rozkoší trvej!!!
a se sluncem bouráme nebe

do hloubek scházím
do duše nevidíš temný díl
do stínu slunce sázím
do studny vody, abych pil

prohlížím si bolesti
jsou většinou až tam u dna
všechnu vodu přenésti
do míst, kde není stud na 

sekáme mečem slova
hledajíc tu harfu utopenou
potápíme se znova
s láskou jen na zapřenou

a všechny mince slov
vhodily sem jiní s láskou
tvoří mým rukám rov
poslední mince je maskou

chtěly jste vodu živou
zasadit, porodit syna, mít klíč
mince slov v nás plynou
z harfy zní jen chladný chtíč

zas stojím u studny
kam křivda zavalila lásku
z mincí slov bludný
kov tvořící bohatou masku

Popsané dny

foto: Belovodchenko Anton
popsané sny v kalendáři
ostrůvky samoty nízké
třetího druhu a září
stačí dotyky blízké

kam dlaní píšeš mi vzkaz
o tom, jak se mi bráníš
kopřivu nespálí mráz
srdce jen dotýkání

potichu zvoní mi polibek
otázkou znějící zpívá
poslední láska je lék
na lásku, co zbývá

Zmatky z matky

muži prý děti nerodí
obava z matky braná
strach ženám vévodí
zmatky otevřená brána

dítě je duše a tělo?
kdo dává a kdo přijímá?
které srdce víc chtělo?
kde já končí, já začíná?

od věků předávaná vina
dotyky těl jsou neznělé
hříchem lásky je člověčina
a ďábel je zase andělem

sobota 27. dubna 2013

Uvnitř



mluvíme abysme se skryli
dřív než přijde ráno
aby se naše slzy za omyly
slily v tom, co je psáno

díváš se a vidíš bytost?
tu, co ti žena nese
strach, slzy, smutek, lítost?
sama karkulka v lese

války můžů za peníze žen
hledání prahů duše
kdo vytržen a podroben?
Amor od Venuše?

láska je možná fantazie
co můžeme i prožít
a noc z ní mnoho neupije
střepy, co se složí