Království Boží (řecky βασιλεία τοῦ θεοῦ basileia tú theú) nebo království nebeské (βασιλεία τῶν οὐρανῶν basileia tón úranón) je jeden z klíčových motivůJežíšova kázání a Nového zákona, v němž se zmínka o Božím království objevuje více než stokrát. Ježíš navazuje na starozákonní označení Boha jako Krále (hebrejsky מֶלֶך melech) a svým posluchačům sděluje „radostnou zprávu“ (εὐαγγέλιον euangelion, evangelium) o tom, že toto království – tedy stav, kdy bude naplněna boží vůle – je nablízku a mezi nimi. Přesný obsah pojmu není v bibli definován explicitně, Ježíš o něm hovoří téměř výhradně v podobenstvích a blahoslavenstvích. Království boží však není míněno politicky („není z tohoto světa“). Mezi mnoha křesťany je chápáno eschatologicky, jako něco, co roste mezi věřícími a v úplnosti se uskuteční na konci tohoto světa. Jiní ale vidí toto království realizovatelné v přítomnosti. V moci přítomného okamžiku.
Ráno. Já jdu vstříc dni. Je po bouřce. Všude svěží tráva, mokré osychající chodníky a do toho vstává slunce. Maličko ještě přimhouřené paprsky jsou pomalé a líné. Na chodníku přede mnou se zastavily u malého tělíčka. Žížala. A mrská se. Zastavuji chod svého parostroje a nasazuji zpátečku. Na chodníku nemá moc šancí k přežití. Pak ji opatrně zvedám ze země a hážu ji do trávy. Taky jsem ji mohl položit. Pozdě, už letí. Žížaly nemají křídla, ale tráva tlumí. Ujišťuji sám sebe. A spěchám dál, abych naplnil svou lidskou povinnost. Tu, co mi přeci dává smysl života. Já jdu do práce. Já jdu tvořit. Tak mě ty žížalo nezdržuj. V tom zamrzne krok, to když jsem si uvědomil, kolik metrů podél trávníku mi ještě zbývá. A, že všude crčelo, ne jen na tomhle metru a že všude je určitě nějaká žížala vyplavená noční bouřkou. Můžu přejít na druhou stranu. Tam je jen beton. Protože, když půjdu tady bude tu určitě nějaká další. jako kdyby nemohly dávat pozor. A já když už jsem pomohl jedné, se pak budu muset znovu sehnout a položit další do trávy. A to mě bude zdržovat. Pak jsem ztuhnul. Úplné štronzo. Ve vědomí toho, že jsem vždy toužil po tom, aby když něco ošklivého přijde do mého života, mne někdo zase posadil do trávy. A pak jsem si všiml několika mrtvých žížal kolem. Ta moje jediná z nich bojovala. Hýbala se, plazila olepená pískem, ani nevěděla kam, ale plazila se. Taky jsem se kdysi stejně plazil. Po podlaze pokoje, kde jsem skoro rok a půl ležel jen na zádech. Být žížalou, bylo to jediné, co jsem mohl mít za pohyb.Plazit se sám, za pomocí rukou po zemi. Dělajíc žížalu. A i tento pohyb jsem měl tehdy zakázaný. Byl jsem sám. Bez pomoci druhých. Sám a sám. A jen sám. Opuštěný. Tehdy nikdo nepřišel. A já se naučil lidi míjet jako ty žížaly. Nevšímat si jejich pohybů, které i když tak malé, tolik vypovídají. Naučil jsem se je přehlížet. A to byl i důvod toho, proč jsem se zastavil. Možná si myslíte, že jsem na chvíli cítil uspokojení z toho, jak jsem šlechetný. Ale hovno. Zastavil jsem se sám nad sebou. Všímáme si vždy jen sebe sama. A já jsem rád, že jsem pochopil aspoň na chvíli, co je to být žížalou. Za zatáčkou totiž leželo cca 70 žížal. Mrtvých.
HERETIC: JAM romantické lásky: Tolik jsem ze svého života strávil hledáním a toužením, že ani nevím čeho. Tolik okázalých cílů, tolik věcí, o kterých jsem si myslel že je ...
popsané sny v kalendáři ostrůvky samoty nízké třetího druhu a září stačí dotyky blízké kam dlaní píšeš mi vzkaz o tom, jak se mi bráníš kopřivu nespálí mráz srdce jen dotýkání potichu zvoní mi polibek otázkou znějící zpívá poslední láska je lék na lásku, co zbývá
.jpg)
