Besame mucho

všechny polibky jsou variace

na jednu píseň stého osudu

a tak se k nám zase vracej

ty lásko čas štěstí prohlubuj

v písni zní přísaha z melodie

když si tichá v tobě zanotuje

jak voda z krve svět zalije

polibky lásky si pamatuješ

my navždy zůstaneme spolu

když tichá píseň hlavou zavrtí

znám píseň tvého srdce bolu

ty moje a já tvůj až do smrti

Michal Zachar

.........................................................................................

Nemůžeme si vybrat, kolika let se dožijeme, ale můžeme si sami zvolit, kolik života našim létům dokážeme dát. Nemůžeme ovlivnit krásu naší tváře, ale můžeme ovlivnit její výraz. Nemůžeme ovlivnit negativní atmosféru celého světa, ale můžeme ovlivnit atmosféru, která panuje v nás.

Co všechno popírám (Negue)

co všechno můžem říct?

podoba světa tvoříc stíny

a světlem život smíst

rvoucí si k dlaním hrst hlíny

co všechno můžem být?

když se slovo stane tělem

bereme vavřínový list

jsoucí si k sobě nepřítelem

co všechno můžem mít?

když nic, co je za příčinnou

nám říká s láskou klid

jdoucí si k smrti nezahynou

Michal Zachar

-------------------------------------------------------------------

památce Cesaria Evora

Buď svou touhou

Je úplně normální, že se život člověka odehrává ve vlnách. Stejně tak se nachýlil náš život. Po dlouhém strmém stoupání nahoru následuje mnohdy sešup dolů. Pozoruješ-li moře víš, že vlna jde nahoru a se stejnou razancí i dolů. Opakuji se stejnou. Člověk musí být jenom připraven tomu čelit.

Mnoho kultur lidstva strávilo čas na tom, že se chtělo dostat do stavu NIRVANA, samadhata, jing-jang, božského vytržení a já nevím, jak ještě se ty věci jmenují. Jde však pořád o stále jednu a tutéž věc. Hledání stavu klidu mysli, protože v něm neexistují vlny. Ale ani rozkoše, ale ani bolesti. Dosáhnout tohoto stavu v bdělém vědomí je v podstatě nemožné, proto se lidé uchylují do samoty, kde daleko od vnějšího světa jsou jakoby spící, v polotransu. Nic je tam netrápí, protože mít bolest oni nechtějí.

Může to být a určitě je to krásné. Je to však jedna z cest. Stejně důležitá je i cesta BYTÍ. Prostě normálního světského života. Její hodnota oproti té meditativní a božské cestě odříkání je stejně svatá jako mše v kostele. Chrámem je celý člověk, a věřícím je taky celý ON. A jsme u jádra pudla. Věřící. Člověk, aby mohl činit cokoliv, i strašné věci, musí věřit. Proto je víra v sebe sama tou nejvíce odmítanou disciplínou na světě. Protože, když zjistíš, že si můžeš věřit, pak můžeš dokázat cokoliv. A to je právě to co na tom člověka děsí. Proto si radši nevěří a hledá tu víru jinde, mimo sebe. Víru v rodiče, víru v přítele, víru v kostele, v rodinu atd. ... Ta jediná a nejdůležitější, která je - je VÍRA v SEBE SAMA!

Bez ní totiž ty ostatní opravdu nemohou fungovat. Jak toho dosáhnout? Jít cestou zvanou život a jít hodně daleko sám do sebe! Protože, jak daleko do sebe ujdeš, tolik ujdeš i na cestě naproti ostatním. To je stejná rovnice. Jednou ze základních potřeb člověka je potřeba sounáležitosti. Každý chce někam nebo někomu patřit. Chceme být součástí nějaké skupiny, být členem rodiny a mít také pevný osobní vztah, i vztah k místu, kde pracujeme. Mnoho lidí nespojuje svět domova a práce, dělíme je až příliš často a neuvažujeme o jejich vzájemných vazbách. Mnoho lidí má naivní vztah k systému, jehož jsou součástí. Když se pak systém zhroutí (a to může i sám, nikoliv jejich příčinou) připadají si zlomení, opuštění, zranění a ponížení. Se samozřejmostí bral jejich energii, ale nebral ohled na jejich duši. Jádro je zde = nikdy nenáležej NIČEMU, co je VNĚ tebe. Je dobré, aby tvoje vztahy byly s okolím vyvážené. Nikdy by se člověk neměl cele oddat jenom hnutí, systému či jedinci! Lidé hledají vazby mimo sebe proto, že se totiž bojí náležet sami sobě a svému životu.

Když duše procitne, uvědomíš si souznění sounáležitosti s ostatním světem. Nyní už tvoji touhu nemůže NIC ohrozit. Anglické slovo BELONGING = sounáležitost, je příbuzné se slovem LONGING = TOUHA. Jestliže slovo belonging rozdělíš, vznikne krásný výraz duchovního růstu. BE-YOUR-LONGING = BUĎ SVOU TOUHOU. Touha je cenným instinktem. To k čemu se vztahuje by mělo být hodno tvé vlastní důstojnosti. Především bys měl/a náležet své vlastní niternosti. Pokud náležíš svému nitru, žiješ v souladu se svým vnitřním rytmem a jsi spojen/a s jedinečným pramenem energie v hlubině svojí duše, pak tě nebudou moci zranit změny, kterými logicky prochází naše vnější vztahy - jejich vyhasínání, relativizace a zánik. Stále budeš moci přebývat na svém vlastním území, kde nejsi nájemcem, ale kde jsi DOMA. Tvoje nitro je území, z něhož tě NIKDO nemůže vyhostit, vyhodit, či vyhnat. Je to tvůj POKLAD. A jak říká jedna moudrá stará kniha: "..... a kde je tvůj poklad, tam bude i tvé SRDCE."

Ag borradh...a život se už chvěje touhou po zrození…

A tohle je moje modlitba, ať pomůže i tobě:

-----------------------------------------------------

Kéž tě vede světlo tvé duše.
Kéž světlo tvé duše požehná tvou práci srdečnou láskou a vroucností.
Kéž v tom, co děláš, vidíš krásu své vlastní duše.
Kéž posvěcení, kterého se dostává tvé práci, osvítí, obnoví a uzdraví ty, kdo s tebou pracují, i ty komu jsou určeny výsledky tvé práce.
Kéž tě tvá práce nikdy neunaví.
Kéž v tobě otevře pramen svěžesti, inspirace a nadšení.
Kéž jsi přítomen/na v tom co děláš.
Kéž tvá duše neutone v roztržitosti.
Kéž pro tebe den neznamená břemeno, které musíš nést.
Kéž tě jitro nalezne bdělého, svěžího, plného snů a otevřeného možnostem a příslibům nového dne.
Kéž tě večer zastihne v dobré pohodě, vyrovnaného a naplněného.
Kéž je tvá noc pokojná, bezpečná a klidná.
Kéž tě tvá duše uspokojí, utěší a obnoví.

zdroj: Kniha keltské moudrosti

-------------------------------------------------------------------------

Opravdově, šíleně, hluboce (Truly Madly Deeply)

kruh hrnčíře, co uhnětl

naše těla podobá se

stromu, co teď rozkvetl

tam, kde toulám se

tak kruh ročních dob

uzavírá se jak zima

a přes díry vidíš plot

srdce je zmrzlá hlína

když je ti v životě zima

a vše jde opravdově

vnímám šíleně to klima

na hluboce a hotově

Michal Zachar
-------------------------------------------------------------

Každý kruh života, co se nyní uzavírá je naším poznáním, které přinášíme sobě. A my jej uzavíráme v sobě a dáváme jej ven drobnými střípky a to ve dnech vysokých teplot, které umožní kouskům ledu, jenž takto uvízli v našich srdcích, aspoň na chvíli vyplout ven, nazpět do života...

Horník (Moon river)

měsíc jde klást

svou hlavu níž

tvůj dotyk krást

to když jsi blíž

už vnímám tělo

seté světlem

co by se smělo

a ty hned vedle

hebkou má srst

to měsíční svit

podaný ruky prst

vlkem ti chci být

krásná sebrání

odnesou už pryč

překážky a přání

života jsi můj klíč

Michal Zachar

-------------------------------------------------------------------------

Jednu polovinu života jsem kolem sebe nastavěl samé zdi a navalil na ně tuny hlušiny ze skal doporučení těch druhých. Tu druhou mám na to, abych, i když postupuji za rok o milimetry, se zkrvavenými nehty, odřenými lokty a tupými zuby prorazil cestu skálou tam na druhou stranu, kde je slunce, voda a čerstvý vzduch. Stále jen budu odklízet překážky, které jsem si v první polovině života postavil mezi sebe a život.

Třpytivé hvězdy (Shimmering Star)

po milování říkáš

trvej věčně, jsi tak krásný

životu čas odříkáš
stárnutí je ztráta navždy

nejsi jen zánik
tvá duše se vzpírá smrti
kruh kam zváni
jsou ti, co časem tělo drtí
sklizeň tvé duše
podzimní sklizeň posvátna
tichá radost kluše
pochopení ruka bezvládná
a okamžik je místo
kam dveřmi duše putují
nic není nanečisto
v čase se tajemství nulují

Michal Zachar
.......................................................................................

Paul Murray = Sedím za oknem své mysli a bedlivě pozoruji, míjející dny, ty cizince, kteří nemají žádný důvod, aby se u mne zastavili...

Věž (Trust unspoken)

neříkám ti nic

zas jsem trochu zhas
jdu k dalšímu oknu, abych víc
uviděl světa krás


věž mého života
tiše stojící si zůstává

okny běžící si moje temnota

pohledem šedavá


dlouho jsem chodil
k tomu oknu s obrazy
kam jsem to své srdce vodil

pro svoje důkazy


a zatím jiná čekají
až prohlédneme ven
neznámé krajiny, co nám dají
se uvidět mým oknem

Michal Zachar
-----------------------------------------------------------------

Samolibá spokojenost, ustálené zvyky, pohodlnost a netečnost nám brání v tom, abychom svůj život žili opravdu citlivě. Protože vždy záleží na úhlu našeho pohledu, na okně, kterým se na svůj život díváme. A na tom, abysme nestrávili celý život jen u toho jednoho výhledu.

Oddávám se (Surrender)

samota zažehnává klid

já vzdávám se svých těl

a tam, kam vchází svit

myšlenku nezapomněl

že vzdávám žal kráse

to, aby netrpělo bytí mé

i smrt je třeba ke spáse

už nedělím dobré či zlé

posvítit v duši lucernou

do pohádek se navracíš

tys nám dal sílu niternou

už každý ví, že teď spíš

nejsme jen schránkou

tělo, srdce a ostrý meč

to tys byl tou stránkou

když smích chytala křeč

četli jsme tě neznabozi

pro příští bránu k síle

tak zase jsme tu bosi

a pokračujeme v díle

Michal Zachar

-----------------------------------------------------------------

památce Václava Havla

Zastavení (Flight song)

když letíš svou myšlenkou
nad polem nesebraných zrn
nebe jde blíž a za tenkou
ozvěnou větru slyšíš mé, strň


co hladoví po okamžiku
zůstávej tu aspoň ještě chvíli
i vítr má smysl heraldiků

když kreslí ty kruhy po obilí


hledáme v našem srdci

lásku ze mě k chlebu a o víně
a než řeknem oku mrkni
tak postůj v tvé srdce krajině

Michal Zachar
..................................................................................

Život a naše city zanechávají stopu. Láska nám nezůstává jen v srdci, ale proudí z něj ven do krajiny, kde budujeme své tajné svatyně.

Love song

z pohledů tvých poznávám

jak mužnou silou je žena

proti tobě stojící dostávám

zprávy, jak jsi lásko čtena

a když se v tobě roztávám

blíže než vločka sněhu

tu tvář života si získávám

i pro tvoji sněžnou něhu

buď svou vnitřní touhou

srdcím všem zasázíš

myšlenku lásky pouhou

to ať nikdy nescházíš

Michal Zachar

..........................................................................

Člověk není nic jiného než je jeho život.

Soupeři (Duelist)

každý z nás touží se projevit
vyjádřit sebe svojí myšlenkou
a já ti říkám, že chci jen být
i ďáblem, když ne Jitřenkou
úžasně hbitá, jak letící klid
ke komu chceš, se rozlétne
to, co je neviditelné je svit
té naší duše v pravé poledne

tak abyste neztratili odvahu
k práci na něčem, co nevidíte
soupeře dál k sobě přitahuj
dýky a meče s ostrým břitem

Michal Zachar
-------------------------------------------------------------

Pravé tajemství života je hledání krásna.

Dnes (Today)

dopřát té duši světlo

když už je zhasnutou

srdce buší, aby střetlo

svítání lampy s tmou

duše je měkká peřina

oblaků nachových rán

a to, že zvolna zhasíná

když den je odevzdán

v tom času shledání

to smrt už není spása

nás na konci zachrání

že v duši zbude krása

Michal Zachar

.......................................................................................

To, co máte v sobě, vás zachrání, když to vytvoříte sami ze sebe.
Jestliže to v sobě nemáte, pak vás to, co v sobě nemáte, zahubí.

Osamělý (Lonely)

sevřený úzkou cestou

už k dálce nespěcháš

půlhodinu máš šestou

když jednu vynecháš?

krajina mlčíc dává cíl

a střed nakreslený je
tvým hodinkám chvil

já jsem přidaný vjem
nevměšování ducha
bez rovin do zatáček
a i když není suchá
silnice jménem svět
jako správcové jsme
přišli do chrámů ran
tak zas jemně dát vše
tichem snů nespěchám

Michal Zachar
----------------------------------------------------------------------

Součástí duchovního života a jeho moudrosti je, abyste některé aspekty svého života dokázali nechat být. To je umění. A to, co tak moc volá po naší pozornosti, prožijme znovu, ale tak, aby jsme nejitřili staré rány. Protože to bysme za chvíli byly poseti ranami jako JOB. Prožijme je v hlubokém soucitu se sebou samým, jemně a něžně. S láskou...

Necháváš mě čekat (You Keep Me Hangin' On)

když chceme milovat
nenecháváme čekat
běž si sním jinam driblovat
míč vesmír, co chceš svlékat

potřebujeme se k sexu
potřebujeme se k lásce
reaguješ mým tělem po reflexu
jak tiket, co propad v tvojí sázce

přes to, že jsme jiní
a každý z nás se bál
přetáhnout vesmír do jeskyní
aby zas oheň prudce vzplál

Michal Zachar

...................................................................................

Večer života přináší sebou i svoji lampu. To abysme viděli sebe a své názory. Protože kdo nikdy nemění názory, miluje sebe víc než pravdu. A to nejlepší v člověku, je uvidět jeho mladistvé city a zralé myšlenky.

První den mého života (First Day Of My Life)

nečekám zázraky, ale naplnění
pozvat sám sebe k nevinnosti
mé dny za mne jiný nepromění
a srdce se nejí bez zbožnosti
pamatuji se na život, který křížil
a bral cesty těm zúčastněným
tak těm, kterým nikdo neublížil
vzkazuji, že budu jen uviděným

život je životem z lásky plodné
já žil až dosud ze své nenávisti
prázdné slovo nevidíš, že bodne
pro víru v Boha se už nekořistí
a tak se těžce budíme ze sna
životem starým si sám listuješ
žil jsem podle svých představ!
řekni: žije tvé srdce, když miluješ?

Michal Zachar
--------------------------------------------------
Pravdivě, pravdivě ti říkám, žena spasí svět, ne muž, ani proroci.

Oslepující prach (Dust)

chodíme spolu mokrou alejí

pod nohama splývají si listy

jako se do nich kapky vpíjejí

modlíme se za ně, za sboristy

akordy srdcí dvou a teplem

dlaně, co se jen tak povedou

když jsi to ty, to co já nejsem

někdy mi pláčou vodu stoletou

prach už je dávno spláchnut

modlitby znějí rytmem kroků

možná, že zas deštník stáhnu

ten sbor lásky z kapek v skoku

Michal Zachar

..............................................................................................................

Ví Bůh, že se nikdy nemusíme stydět za slzy, neboť to je déšť na oslepující prach země, který pokrývá naše tvrdá srdce. - Charles Dickens

Vybíráme cesty (Love in Spain)

vybíráme si své cesty

podle sebe a bezcitně

že až, když láska nespí

vybíráme si i soucitně

to k nohám, co jí šlapou

a k rukám dávajícím cit

kde hlava, je tvou mapou

k místům, kde chceš být

Michal Zachar

----------------------------------------------------------------
Michaelovi

Láska je výběrem z množství našich vlastních představ. A čím si je vybíráme? Ty, které nakonec zvítězí? Rozumem? Je to, co potom cítíme opravdu láska? Nebo jen rozumný pokus o ní?

Sametová (Stardust Soundtrack)

miluji tu jemnou ruku

co mi s ní pomáháš

když jdu k tomu zvuku

otevírá tě, mě přijímáš

do našich těl dát touhy

po stém dechu kolotá

nevíme, jak jsi dlouhý

poslední zbytku života

umíráme slastí hmoty

těl, co prošla prahem

a zároveň do jednoty

vstoupila tím blahem
a uvolnit prostor času
a dotýkám se znova
ten tlukot srdce hlasu
to když jsi sametová
a nacházím tě v sobě
a spatřím, jak se tváříš
že nepodléháš době
když v duchu tiše záříš

Michal Zachar

................................................................................

Když myslím na lásku, myslím na to, co jsem v ní zanechal. Před chvílí slastný okamžik, nyní už je za vzpomínku. Těm, co přijdou po nás. A jestliže je láska věčná, jsme tak věční i my.

věnováno všem, kdo byli posypáni prachem z vlastních hvězd na kurzu LES 2.

Smrti (Flow Like Water)

někdy je k umírání chvíle
a ještě do polibku smrti
tvořící skutečné a milé

beroucí v čem jsme hrdí

vypouštím strach mžiků

ze srdce, co nebude žít

bez těch lásek rétoriků

že pero je ten meč i štít

umírám obklopen lékaři

život je hluk, tak hláskou

ticho polož pero písaři

a dotkni se mě s láskou

Michal Zachar

...............................................................................................

Každý čin, který nevychází z lásky, nese v sobě zárodek smrti. A pokud ten čin produkuje bytost zbavená svého já, své vlastní lidské lásky k sobě, přináší tím všem ostatním jen smrt. V domnění, že jim nese lásku a život a taky radost. Když tak vehementně zabíjíme ego, bylo by možná dobré si povšimnout, že při tom zápase, kdy vraždíme sami sebe, rozdělujíce se na to, co je dobré a zlé, stojí ego stranou a jen se nám všem hlasitě směje.

Čím jsme? (Любимый)

každý je samostatný svět

a mostem k němu je láska

k čemu vede cesta zpět

každý si říká snadná sázka

všichni jdoucí po koberci

osudy naplňující své chování

jsem sám jednom v herci

co vpřed ustavičně pohání?

myslíme stejně jak stroje

i smrt je všední a snadnou

každý můžeme žít bojem

ale láska? tak růže vadnou

Michal Zachar

---------------------------------------------------------------------

Kdo nemůže nebo nechce myslet srdcem, musí věřit. Jinak nemůže žít. Bůh: to je pro něho jen východisko, hromadný pojem pro tolik různých druhů představ, kolik je různých druhů lidí bez rozumu srdce - a pochopitelně i zvířat. Například sloni mají jistě svého sloního boha a kdyby trojúhelníky mohly myslet, představovaly by si boha jako trojúhelník. - J. M. Simmel

Shalom (Don't You Remember)

zdravím tě do hloubky dnů

které prožíváš mimo mě

loví tě mnoho tvých psů

kdy skončím lovecké žně?

zdravím tě slovy hledající

míru všech skutků znám

když tu dýchám za oslici

i já ti můj Bože požehnám

zdravím tě z počátků krás

bytostí všech s tajemstvím

rozpomeň, když jsi byl čas

a vosk božským početím

zdravím tě, jak dítě změny

vážící si každé tvé akce

když vnímám hluboký mír

co byl než došlo na ovace

Michal Zachar

---------------------------------------------------------------

Zatímco pro někoho znamená slovo shalom pozdrav a vymezení slov pokoj a mír znamenající nepřítomnost války, tak pro dalšího znamená být naplněn a odevzdat se.

Uvnitř s nepřítelem (Adagio)

milujeme ty, co nás odmítají

a odmítáme ty, co nás milují

za třicet stříbrných zaprodají

lásku tomu, co se více slibují

a srdce potemnělá strachem

otevírají se zvolna protivám

nejsi nic víc nežli prachem

i když se už dávno nedívám

a prý, kdo miluje opravdově

nepozná, že milování přestává

své srdce nedal jsem ti snově

to jen, že touha je tak prchavá

už nikdy nebudu tak milovat

jak v tuhle chvíli, co teď mizí

a co chtěl si Jidáš kupovat

za cenu života teď sklízím

Michal Zachar

.................................................................................

Láska je jako slza. Rodí se v očích a padá k srdci.

Představy (18 and Life)

tak jsem se chvíle dobral

počítám, čím jsou zvláštní

čísla proher, říkal´s dobrá

a pořád je čas být šťastný

svět je celý pravdivě jiný

s životem v pravdě existuje

a láska lže s bolestí dřiny

tvým snům tě jen zabavuje

nedostávám víc než mám

od rána úplňku kolemjdoucí

jsem jediný, když se vzdám

záchranný kruh pro tonoucí?

jediný měnící drobné mince

vdávám za poklad sebeklam

když hledáš svého prince

cestou jdem každý zas sám

a to, že svět může být i jiný 

jen se nebát roztáhnout křídla

po stopách ozvěn pro hrdiny

když chuť vzduchu ti zřídla

a někdo se jak anděl narodí

jiný se jím stane ve smrti křehčí

a i když svá křídla odhodíš

život nebudeš mít o nic lehčí

Michal Zachar

..................................................................................

Nikdo jiný mi nedá lásku, přátelství, vroucnost i něhu, kterou nemám sám v sobě. I vzdělanost lze přejímat od jiných - moudří můžeme být jedině moudrostí vlastní.

Samota shledání (Jardim Prometido)

bojíme se jen, že ztratíme, co máme

 strach přejde, když příběh, jak srdce puká, 

zmenšíme o svět a domov pro neznámé

a že nás a příběh psala tatáž ruka

nejlepšího člověka nehledej mezi těmi, 

co máš rád, ale mezi těmi, které odsuzuješ

a jak ten blázen obcházíš slunce zasněný

když jak to slunce si svět orámuješ

a není místa, kam bys nesvítil, tys osud

zavoláš myslí neposkvrněný si věčný svit

jak je si jistá, že jsi byl tak, jako dosud

modlitbou přání vyslyšených slit

vzdávám se přání spatřit svět v zrnku

tohoto písku a tebe nebe v divoké květině

zachytit nekonečno v dlani po úplňku

a věčnosti lásky v jedné hodině

Michal Zachar

...............................................................................................................

Člověk přišel na svět proto, aby tady byl, pracoval a žil. 

Jen moudrý se snaží náš svět postrčit dál, posunout výš. 

A jen vůl mu v tom brání.

Shledání (Reunion)

uprostřed davu vzdálený od lidí

opuštěn sny, co odešli žít

svéhlavou, smím, co se nevidí 

já stejný jiný, jen projevit 

odpustit sobě, odpustit všem 

vynášející bereš osudnou 

kartu k tarotu, co za dnem 

ukrývá noc přesmutnou 

co všechno v tobě objevím 

pomáhá slovo zaklínám 

jen když jsme spolu to nevím 

kde končíš a já začínám

Michal Zachar

----------------------------------------------------------------------

Bída člověka záleží v tom, že musí hledat ve společnosti útěchu proti trápením, jichž se mu dostalo od přírody, a v přírodě opět útěchu proti trápením, jež mu způsobuje společnost. Proto je ten, kdo tě miluje ten, kdo se spolu-raduje z dobra, jehož se dostane druhému, a kdo spolu s ním cítí bolest, když má zármutek, ne snad z nějakého jiného důvodu, ale pouze kvůli němu. Protože soucítění je tvá bolest v mém srdci.