středa 8. června 2005

Jean Giono - Muž, který sázel stromy...

Mají-li se v povaze člověka projevit skutečně výjimečné vlastnosti, musíme mít štěstí dlouhá léta pozorovat, co ten člověk dělá. Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví, je-li myšlenka, řídící jeho činnost, bezpříkladně ušlechtilá a je naprosto jasné, že nejen nehledal nikde odměnu, ale dokonce zanechal ve světě i viditelné stopy, ocitáme se - bez nebezpečí, že se zmýlíme - před člověkem výjimečného charakteru.


Asi před čtyřiceti lety jsem se vydal pěšky na dlouhé putování po kopcích, turistům zcela neznámých, ve starobylém alpském kraji, který zasahuje až do Provence.
Na jihovýchodě a na jihu, mezi Sisteronem a Mirabeau, lemuje kraj řeka Durance. Na severu ho pak lemuje horní tok řeky Dromy, od jejího pramene až po městečko Die. Na západě jsou to roviny hrabství venaissinského a výběžky hor Ventoux. Území zabírá celou část kraje Nízkých Alp, jižní část řeky Dromy a malý uzavřený úsek Vaucluse. Tehdy sem podnikl dlouhé putování v tamějších pustinách, holých a jednotvárných stepích, ve výšce asi 1 200 až 1 900 metrů. Rostla tam jen divoce levandule.
Procházel jsem tím krajem, kde je nejširší, a po třech dnech putování jsem se dostal do neuvěřitelně bezútěšných končin. Utábořil jsem se vedle rozvalin opuštěné vesnice. Vody jsem se nenapil už od minulého dne a potřeboval jsem ji objevit. Polozbořené domy byly natěsnané jako staré vosí hnízdo. To mě přivedlo na myšlenku, že tu kdysi jistě byla studánka nebo studna. Byla tam skutečně studánka, ale vyschlá. Pět nebo šest domů beze střech ničil vítr a déšť. Zvonice kapličky se zřítila. Všechno stálo v řadě stejně jako ve vesnicích, kde je život, tady však všechen zmizel.


 Byl horký červnový den a slunce hřálo. Ale zde, v končinách vysoko položených a bez jakéhokoliv přístřeší, fičel vítr nesnesitelně prudce. Mručel mezi zdmi domů jako šelma, kterou vyrušili, když se krmila.
Musel jsem jít dál. Šel jsem už pět hodin a ještě jsem nenašel vodu. A nic nedávalo naději, že ji najdu. Všechno bylo vyprahlé a všude rostly jen drsné traviny.

Najednou se mi zdálo, že v dálce vidím stát malou postavu. Myslel jsem, že je to kmen osamoceného stromu. Jen tak nazdařbůh jsem tam zamířil. Byl to pastýř. Asi třicet ovcí leželo kolem něho na rozpálené půdě a odpočívalo. Dal mi napít vody. Po chvíli mě zavedl do ovčína v zákrutu náhorní roviny. Tu znamenitou vodu čerpal z velice hlubokého přirozeného zdroje. Nad ním postavil jednoduchý rumpál.


Pastýř mluvil velmi málo. U osaměle žijících lidí to bývá obvyklé. Ale bylo vidět, že je sebejistý, plný důvěry. V takovém kraji, postrádajícím naprosto všechno, to bylo zvláštní.
Nebydlel v nějaké chatrči, ale v opravdovém kamenném domě. Bylo dobře vidět, jak vlastníma rukama dům opravil. Když sem přišel, byl dům jen zřícenina. Nyní měl zase důkladnou střechu a voda jí nikde neprotékala. Když ji vítr bičoval, bil do tašek na střeše jako mořské vlny bijí v bouři do břehů.
Domácnost měl v pořádku, nádobí bylo umyté, podlaha zametená, puška vyčištěná a na ohni se vařila voda. V té chvíli jsem si všiml, že je pastýř čerstvě oholen. Všechny knoflíky měl pevně přišité. Šaty měl tak pečlivě vyspravené, že správky nebylo vidět.
Rozdělil se semnou o polévku. Ale když jsem mu potom nabídl pytlík s tabákem, řekl mi, že nekouří. Jeho pes byl stejně mlčenlivý jako on. Byl přátelský, ale nijak neloudil o mou přízeň.

Hned jsme se dohodli, že tam přenocuji. Do nejbližší vesnice bylo víc než půldruhého dne chůze. A mimoto jsem znal velice dobře ráz osamocených vesnic ve zdejším kraji. Čtyři nebo pět je jich roztroušeno na úbočích kopců, jedna daleko od druhé, obklopeny světlým dubovým mlázím. A jsou až na konci sjízdných cest.
Bydlí tam dřevorubci a pálí dřevěné uhlí. Život je tam těžký. Rodiny žijí natěsnané jedna k druhé. Podnebí je neobyčejně drsné, v létě i v zimě. Ta odloučenost obyvatele vydražďuje k sobectví. Nerozumná ctižádost se vybičovává v neustálou touhu uniknout odtud.
Muži jezdí do města s náklady uhlí a potom se zase vracejí. Neustálé střídání naděje a zklamání ničí i ty nejspolehlivější vlastnosti. Ženy jsou plné záští. Konkuruje se ve všem. Stejně tak v prodeji uhlí jako v získání místa v lavici v kostele. Navzájem se překonávají v ctnostech, ale soupeří i v neřestech. Všude se neustále potýká ctnost a neřest. A také vítr nepřestává dráždit nervy. Dochází přímo k epidemiím sebevražd a mnoho je i případů šílenství, téměř vždycky končících vraždou.

Pastýř nekouřil, ale šel pro pytlík a vysypal na stůl spoustu žaludů. Kouřil jsem dýmku a nabídl jsem se, že mu budu pomáhat. Odpověděl, že to je jeho záležitost. A skutečně: když jsem viděl, jak pečlivě to dělá nenaléhal jsem. To byl náš celý rozhovor. Když dal stranou hromadu dobrých a dost velkých žaludů, odpočítal hromádky po deseti. Vyřadil ještě malé žaludy nebo ty, které byly trochu rozpuklé. Prohlížel je totiž velice důkladně. A jakmile měl před sebou sto bezvadných žaludů, nechal toho a šli jsme spát.
Společnost toho muže přinášela klid. Na druhý den jsem ho požádal, aby mi dovolil u něho celý den odpočívat. Pokládal to za samozřejmé. Přesněji řečeno měl jsem dojem, že ho nic nemůže rušit. Ten odpočinek nebyl pro mne nijak nezbytný, ale byl jsem plný zvědavosti a chtěl jsem se toho dozvědět víc. Pastýř vypustil stádo a zavedl je na pastvu. Než odešel, namočil do vody ve vědru pytlík s pečlivě vybranými a odpočítanými žaludy.
Všiml jsem si, že místo hole nesl železnou tyč, asi půldruhého metru dlouhou. Předstíral jsem, že se procházím, abych si odpočal, a šel jsem rovnoběžně s jeho cestou.
Pastva ovcí byla dole v úžlabině. Malé stádo pastýř přenechal dohledu psa a šel vzhůru k místu, kde jsem stál. Obával jsem se, že mi přichází vytknout, že jsem vtíravý. Ale vůbec ne. Vedla tudy jeho cesta a vyzval mě, abych ho doprovodil, pokud nemám nic lepšího na práci. Vystoupil ještě dvě stě metrů na kopec.

Když přišel na místo, které si předem vybral, zarazil železnou tyč do země. Udělal tak vždycky dolík, vložil do něj žalud a potom zahrnul důlek hlínou. Sázel duby. Zeptal jsem se ho, jestli mu ten pozemek patří. Řekl, že ne. Ptal jsem se, zda ví, komu patří. Ale nevěděl. Předpokládal, že je to obecní pozemek nebo že možná patří lidem, kteří o něj nestojí. Nestaral se o to, aby poznal majitele. Pečlivě vysázel svých sto žaludů.
Po obědě začal zase třídit žaludy. Asi jsem se tázal dost naléhavě, protože mi odpověděl. Už tři roky sázel stromy v téhle samotě. Vysázel jich sto tisíc. Dvacet tisíc se jich ujalo. Počítal s tím, že z těch dvaceti tisíc jich ještě polovinu ztratí. Postarají se o to hlodavci nebo se stane něco, co v záměrech Prozřetelnosti není možné předvídat. Zbývalo tedy deset tisíc dubů a ty porostou na místě, kde dřív nebylo vůbec nic.

V tu chvíli mě napadlo, kolik je tomu muži asi let. Zřejmě mu bylo přes padesát. Pětapadesát, řekl mi. Jmenoval se Elzéard Bouffier. Měl kdysi v rovině statek. Tam prožil svůj život.
Ztratil jediného syna a potom i ženu. Uchýlil se do samoty, kde ho těšilo žít v klidu, s ovcemi a se psem. Usoudil, že kraj hyne, poněvadž je tam málo stromů. A protože nemá nějakou důležitou práci, rozhodl se dodal ještě, že tu situaci napraví.
A poněvadž i já, ačkoliv jsem byl mladý, jsem v té době žil osaměle, dovedl jsem osamělé lidi chápat a navázat s nimi spojení. Přesto jsem však udělal chybu. Právě mé mládí mě vedlo k tomu, abych si podle sebe představoval budoucnost i jakési hledání štěstí. Řekl jsem mu, že za třicet let těch deset tisíc stromů, to bude krása. Odpověděl velice prostě, že kdyby mu Bůh dopřál žít ještě třicet let, vysázel by spoustu dalších dubů a těch deset tisíc stromů by byla jen kapka v moři. V dalším roce vypukla první světová válka a pět let jsem byl na vojně. Voják u pěchoty může jen stěží myslet na stromy.

Abych pravdu řekl, nijak mě ta příhoda nepoznamenala. Díval jsem se nato jako na koníčka, jako je třeba sbírání známek. A zapomněl jsem na to.
Když jsem se vrátil z války, dostával jsem jen nepatrný demobilizační příplatek, ale velice jsem toužil nadýchat se čerstvého vzduchu. Bez jakéhokoliv jiného úmyslu jsem se vydal na cestu do těch pustých končin.

Kraj se nezměnil. Přesto jsem za opuštěnou vesnicí spatřil v dálce jakousi šedou mlhu. Pokrývala kopce jako nějaký koberec. Od předchozího dne jsem začal myslet na stromy. Říkal jsem si: "Deset tisíc stromů zabírá pořádně velkou plochu."
Příliš mnoho lidí jsem viděl za těch pět let umírat, proto jsem si dokázal snadno představit i Elzéarda Bouffiera. Zvlášť když je nám dvacet let, padesátiletí muži se nám zdají starci, které čeká už jen smrt. Ale Elzéard Bouffier nebyl mrtev. Dokonce byl ještě plný života. Změnil zaměstnání. Měl už jen čtyři ovce, ale zato asi sto úlů. Zbavil se ovcí, protože ohrožovaly vysázené stromy. Řekl mi totiž, a já jsem to také postřehl, že se o válku vůbec nestaral. Vytrvale sázel dál stromy.

Duby z roku 1910 byly deset let staré a byly vyšší než já i on. Byla to nádherná podívaná. Doslova jsem oněměl úžasem. A protože Elzéard Bouffier nemluvil, procházeli jsme se v jeho lese mlčky. Na nejširších místech dosahoval les jedenácti kilometrů. Když si uvědomíme, že všechno to bylo dílem rukou a ducha toho muže, který neměl řádné technické prostředky bylo zřejmé, že by lidé mohli být stejně jako Bůh činní v jiných oblastech něž v pustošení.

Elzéard Bouffier šel za svou myšlenkou a důkazem toho byly buky, které mi sahaly po ramena. Bylo jich do nedohledna. Duby byly statné a překročily už stáří, kdy je mohou ničit hlodavci. A kdyby bylo záměrem Prozřetelnosti dílo zničit, potřebovala by k tomu přímo cyklony.
Elzéard Bouffier mi ukázal obdivuhodné háje bříz. Bylo jim pět let, byly totiž vysázeny v roce 1915, tedy v době, kdy jsem bojoval u Verdunu. Sázel je na všech místech, kde právem tušil, že téměř hned pod povrchem je vláha. Byly útlé, mladistvě svěží a plné odhodlání.
Zdálo se ostatně, že při růstu vytvářejí pásma. O to se však nestaral. Vytrvale plnil svůj prostý úkol. Ale když jsme se vraceli vesnicí domů, viděl jsem, jak v potocích od nepaměti vyschlých, teče voda. Byl to ten nejúžasnější výsledek práce, jaký jsem kdy viděl. Ve velice dávných dobách v těch vyschlých potocích také tekla voda.

Některé ze smutných vesnic, o nichž jsem se na začátku vypravování zmínil, byly postaveny na místech, kde kdysi stály starobylé vesnice galorománské. Zbývaly ještě po nich stopy. A když tam archeologové dělali průzkum, našli udice v místech, kde ve dvacátém století bylo nutné mít cisterny, aby měli trochu vody.
Také vítr roznášel některá semena. Když se objevila voda, objevily se také vrby i vrby košařské, louky, zahrady, květiny, a tak i jakýsi důvod žít.
Ale přeměna probíhala tak pomalu, že si lidé na ni zvykli a nevyvolávala údiv. Když lovci stoupali do odlehlých míst, kde honili zajíce nebo divočáky, dobře si všimli, že stromů je stále víc a víc, ale přičítali to přirozeným rozmarům půdy. Proto nikdo na dílo toho muže nesáhl. Kdyby to tušili, zlobilo by je to. Ale byl mimo jakékoliv podezření. Kdopak by byl ve vesnicích i v úřadech schopen představit si houževnatost, plnou nádherné ušlechtilosti.

Od roku 1920 jsem vždycky aspoň jednou za rok navštěvoval Elzéarda Bouffiera. Nikdy jsem neviděl, že by polevil ani že by zapochyboval. A přece kdoví, zda tam i Bůh nepomáhá. Nepočítal jsem jeho zklamání. Ale snadno si představíme, měl-li dosáhnout takového úspěchu, že musel překonat i četné strasti. Aby zajistil vítězství takovému zaujetí, musel se potýkat s beznadějí. Za celý rok nasázel buky. Těm se dařilo ještě líp než dubům.
Abychom měli o tak výjimečné povaze téměř přesnou představu, nesmíme zapomenout, že se vyvíjela v naprosté samotě. V tak velké samotě, že si ke konci života odvykl mluvit. Nebo snad to nepokládal za nutné?

V roce 1933 ho navštívil užaslý hajný. Ten zaměstnanec mu úředně oznámil příkaz, že nesmí venku rozdělávat oheň. Mohlo by to totiž ohrozit růst tohoto "přírodního" lesa. A naivní hajný prohlásil, že je vidět, jak les roste sám od sebe. V tu dobu Elzéard Bouffier chodil sázet buky dvanáct kilometrů od domu, kde bydlel. Aby nemusel chodit tam a zase zpět, vždyť mu bylo tehdy už sedmdesát pět let, zamýšlel postavit si z kamene chatu přímo na místě, kde stromy sázel. Uskutečnil to o tok později.

V roce 1935 si přišla prohlédnout ten "přírodní" les opravdová úřední komise. Přišel vysoký představitel správy vod a lesů, poslanec a technici. Měli mnoho zbytečných řečí. Rozhodli, že se musí něco udělat, ale neudělali nic. Došlo však k jednomu užitečnému rozhodnutí: les byl dán pod ochranu státu a nesmělo se tam pálit uhlí. Bylo přece nemožné, aby takový krása těch mladých stromů v plné síle někoho nepodmanila. I poslance uvedla v nadšení.
Měl jsem přítele mezi vedoucími lesníky. Byl v té delegaci. Vysvětlil jsem mu, v čem spočívá ta záhada. V dalším týdnu jsme šli oba za Elzéardem Bouffierem. Našli jsme ho v pilné práci, dvacet kilometrů od místa, kam přišla inspekce.
Vedoucí lesník nebyl nadarmo mým přítelem. Dovedl tu práci ocenit a dokázal mlčet. Nabídl jsem jim pak vajíčka, která jsem vzal s sebou. Rozdělili jsme jídlo na tři díly a několik hodin jsme mlčky pozorovali krajinu.



V místech, odkud jsme přišli, rostly stromy šest a sedm metrů vysoké. Vzpomínal jsem, jak vypadal kraj v roce 1913. Byla tam tehdy pustina. Pokojná a pravidelná práce, svěží vzduch v kopcích, skromnost a zvlášť duševní vyrovnanost daly tomuto starci téměř okázalé zdraví. Říkal jsem si, na kolika hektarech ještě asi stromy zasází.

Něž můj přítel odjel, jen krátce připomenul některé dřeviny, pro které se mu zde půda zdála vhodná. Ale nijak nenaléhal. "To proto," řekl mi potom, "že ta dobrá duše toho ví o tom víc než já." Když jsme šli asi hodinu, po kteroužto dobu přemýšlel, dodal: "Ví o tom víc než všichni ostatní. Objevil znamenitý prostředek, jak být šťastný!"
Zásluhou vedoucího byl chráněn nejen les, ale i štěstí Elzéarda Bouffiera. Pro ochranu určil tři hajné a byl k nim tak přísný, že zůstávali lhostejní k jakýmkoli úplatkům, kdyby jim je dřevorubci nabídli.
Dílo bylo vážně ohroženo za války 1939. Auta jezdila tehdy na dřevný plyn a dřeva nebylo nikdy dost. Došlo ke kácení dubů z roku 1910. Ale ty úseky jsou od silničních sítí tak daleko, že se to podnikání ukázalo z finančního hlediska velice nevýhodné a upustilo se od něho. Pastýř nic neviděl. Třicet kilometrů odtud pokojně pokračoval v práci. O válce v roce 1939 nic nevěděl. Stejně jako o válce ve čtrnáctém roce.

Elzeárda Bouffierda jsem viděl naposledy v červnu 1945. Bylo mu tehdy osmdesát sedm let. Vydal jsem se totiž zase na cestu do té pustiny. Ačkoliv válka zanechala kraj v zuboženém stavu, jezdil tam nyní autobus a zajišťoval spojení mezi údolím řeky Durance a horským krajem. Nepoznával jsem už místa svých dřívějších procházek. Ale přičítal jsem to tomuhle poměrně rychlému dopravnímu prostředku. Také se mně zdálo, že trasa vede nějakými novými místy. Musel jsem se zeptat na jméno vesnice, abych zjistil, že jsem přece jen tam, kde kdysi byly rozvaliny a bezútěšná krajina. Autobus mě zavezl do Vergonsu.


V roce 1913 bylo v téhle osadě deset nebo dvanáct domů a měla tři obyvatele. Byli zdivočelí, nenáviděli se a žili z lovů do pastí. Fyzicky i duševně byli téměř jako pravěcí lidé. Kopřivy pustošily kolem nich prázdné domy. Jejich stav byl beznadějný. Nezbývalo než čekat na smrt. Byla to tedy situace, která jen stěží vytváří podmínky pro počestnost.

Všechno se tu změnilo, dokonce i vzduch byl jiný. Místo prudkých větrů, vysušujících a nemilosrdných, foukal lehký větřík, plný vůní. Z kopců bylo slyšet šumění, podobající se zvuku tekoucí vody. Bylo to šumění větru v lesích. A posléze něco ještě podivuhodnějšího: uslyšel jsem opravdové šplouchání vody, tekoucí do nádrže. Spatřil jsem, že tady postavili kašnu a že má hodně vody. Nejvíc mě dojalo, že poblíž byla vysazena lípa. Byla už vzrostlá a byl to nepopiratelný symbol znovuzrození.


Ve Vergonsu bylo také vidět stopy práce na díle, pro které je naděje nezbytná. Naděje se tedy opět vrátila. Byly odklizeny trosky, strženy zničené zdi a obnoveno pět domů. Osada měla nyní dvacet osm obyvatel. Mezi nimi byly čtyři mladé rodiny. Kolem nových, čerstvě omítnutých domů byly zahrady se zeleninou. Rostlo tam všechno pomíchaně, ale pěkně v řadách: zelenina i květiny, zelí i růžové keře, pór i hledíky, celer i anemonky. Nyní to bylo místo, kde by člověk měl chuť bydlet.

Odtud jsem se vydal pěšky. Válka, kterou jsme právě přečkali, nedovolila ještě, aby se život plně rozvinul. Ale Lazar vstal z hrobu. Na nižších úbočích pohoří jsem viděl políčka s ječmenem a ještě nezralým žitem. V pozadí v úzkých údolích se zelenaly louky. Stačilo jen osm let, dělících nás od té doby, a celý kraj zářil zdravím a blahobytem.


Na místě zbořenišť, která jsem viděl v roce 1913, stojí nyní čisté a pečlivě omítnuté usedlosti, svědčící o šťastném a pohodlném životě. Začaly zase téct staré prameny, napájené dešti a sněhy, jež lesy zadržují. Vodní toky byly regulovány. Vedle každé usedlosti, obklopené javorovým hájem, voda přetékala z nádrží kašen na koberec svěží máty. Vesnice byly ponenáhlu znovu vybudovány. Z rovin, kde je půda drahá, přišli lidé a usadili se zde. Přivedli i mládež, nastal ruch, probudil se smysl pro podnikání. Na cestách potkáváme dobře vypadající muže a ženy. Chlapci a děvčata se umějí smát a mají rádi venkovské slavnosti. Dřívější obyvatelstvo je k nepoznání změněné od té doby, co se tu žije příjemně. Připočteme-li je k novým obyvatelům, víc než deset tisíc osob vděčí za štěstí Elzéardu Bouffierovi.

Když uvážíme, že jediný člověk, odkázaný jen na prosté zdroje fyzické i duševní, dokázal, aby z pustiny vznikla země kananejská, zdá se mi, že člověk je přece jen obdivuhodný tvor. Ale když pomyslím, kolik bylo třeba vytrvalosti a ušlechtilého úsilí, aby se dosáhlo takového výsledku, pociťuji hlubokou úctu k tomu starému venkovanu bez jakéhokoliv vzdělání, který dokázal úspěšně dokončit dílo, hodné díla božího.
Elzéard Bouffier zemřel v roce 1947 v domově pro přestárlé.

Serte na zvláštní příležitosti...

Můj přítel otevřel zásuvku prádelníku své manželky a vyndal z ní balíček zabalený do hedvábného papíru. Nebyl to ledajaký balíček, ale balíček s krásným spodním prádlem. Odhodil papír a prohlížel si hedvábí a krajku. "Toto jsem ji koupil, když jsme byli poprvé v Praze.

Od té doby uběhlo asi 8 nebo 9 roků. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si To nechat na zvláštní příležitost. A teď, myslím si, že přišel ten moment." Přiblížil se k posteli a položil prádlo k ostatním věcem, které chtěl poslat do pohřebního ústavu. Jeho žena totiž právě umřela.

Když se ke mně otočil, povídal: "Neschovávej nic na zvláštní příležitosti, každý den, který žiješ, je výjimečný."

Stále ještě myslím na jeho slova, neboť změnila můj život. Dnes čtu daleko víc než předtím a uklízím daleko míň. Sedím na své terase a vychutnávám přírodu. Strávím víc času s mojí rodinou a s mými přáteli a méně času v práci.

Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterou je třeba chránit. Od nynějška nic neschovávám. Když se mi chce, obléknu si svoje nové sako, když jdu nakupovat do supermarketu. I moje oblíbené vůně používám vždy, když mám na to chuť, nenechávám je na svátky.

Věty jako "Jednoho dne ..." zmizely z mého slovníku. Když se to vyplatí, chci věci hned a chci je vidět, slyšet, vnímat a chci je dělat. Nejsem si celkem jistý, co by dělala manželka mého přítele, kdyby věděla, že tu už zítra nebude.

"Zítra" - slůvko, co bereme až příliš často na lehkou váhu. Myslím, že by zavolala ještě své rodině a blízkým přátelům. Možná by zavolala i dalším přátelům, aby se udobřila, anebo omluvila za spory. To jsou ty všechny malé neudělané věci, které by mne velice rušily, kdybych věděl, že jsou moje dny spočítány.

Znervózňovalo by mne, kdyby jsem už neměl vidět přátele, s nimiž jsem se chtěl ještě "jednoho dne" potkat. Znervózňovalo by mne, kdyby jsem nenapsal dopisy, které jsem chtěl "jednoho dne" napsat. Znervózňovalo by mne, kdyby jsem neřekl dost často své milé, jak ji mám rád.

Nyní už nepromeškám nic. Nic, co může přinést radost a usměv do mého života, neodsouvám a neschovávám na pozdější dobu. Říkám si, že každý den je něco zvláštního, ... Každý den, každá hodina, každá minuta jsou něco výjímečného.

Stejně jako vy...

To je kádr...

Letadlo, katastrofická situace bez východiska.
Naděje na přežití žádná. Každou chvíli to spadne.
Piloti posílají letušku k pasažérům, ať je na ten nevyhnutelný konec nějak připraví.
Letuška (vesele s širokým úsměvem na tváři): "Tak teď si všichni vytáhněte cestovní pasy a zvedněte je vysoko nad hlavou...
Výýýborně, skvěle! Každý máte cestovní pas - nechybí někomu, že ne?!"
Chvíli se prochází a kontroluje: "Tááák a teď si každý svůj pas otevře na stránku s fotografií... Máme to všichni?! Tak počkáme tady na paní... Dobře. Máme.
Tááák a teď si každý tu stránku odtrhněte, pečlivě srolujte do kornoutku a zasuňte si ji do zadku."
Jeden z cestujících: "NO DOVOLTE!!!! To už je snad trochu moc, ne?!"
Letuška zas na mikrofon: "Vysvětluji to tady pánovi a možná by to ostatní taky zajímalo - záchranářům se jinak hrozně blbě identifikují mrtvoly."

Verunce...


Naslouchal jsi někdy padajícím slzám?
Sledoval jsi někdy letícího motýla?
Nebo pozoroval západ slunce?
Zastav se. Netancuj tak rychle!
Je málo času.
Hudba nebude trvat dlouho.


Trávíš každý den honičkou?
Když se zeptáš sám sebe,
kdo jsi, posloucháš svou odpověď?
Na konci dne, když ležíš v posteli.
Zastav se! Netancuj tak rychle!
Je málo času.
Hudba nebude trvat dlouho.


Jsou tvé dny bouřlivé? Řekl jsi někdy svým dětem:
„Uděláme to zítra?" a ve své netečnosti jsi
neviděl jejich smutek?
Pro nedostatek taktu, nechal jsi někdy přítele zemřít,
aniž bys mu zavolal, říci mu „ahoj"?
Zastav se! Netancuj tak rychle!
Je málo času.
Hudba nebude trvat dlouho.


Když příliš rychle někam běžíš,
neztrácíš polovinu legrace,
když se tam pokoušíš dostat?
Když se trápíš, když běháš celý den,
je to jako zahazovat
svůj život do koše na odpadky.
Život není závod.
Musí být prožíván a vychutnáván klidně.
Naslouchej hudbě dřív, než píseň skončí...

MZ

Dva andělé...

Dva andělští poutníci se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli ubytováni ve studeném sklepním pokoji. Jakmile si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Když se mladší anděl udiveně ptal proč, starší odpověděl: "Věci nejsou takové, jakými se zdají být."

Další noc si šli odpočinout do domu velmi nuzného, ale pohostinného farmáře a jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jediným příjmem rodiny, ležela mrtva ve chlévě. Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát?? První muž měl všechno a tys mu pomohl,? vyčítal. ?Druhá rodina měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva. Proč??

"Věci nejsou takové, jakými se zdají," odpověděl starší anděl. "Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata. Jelikož majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem stěnu, aby poklad nemohl najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu. Věci nejsou takové, jakými se zdají."


Většinou neznáme všechny souvislosti. I když máš víru, potřebuješ také důvěru, že vše, co přichází, se vždy děje taky ve tvůj prospěch. Avšak to se vyjeví až časem.
Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří se stávají našimi přáteli a zůstanou na chvilku.

Přesto zanechávají v našich srdcích nádherné stopy - a my nezůstaneme nikdy zcela stejní, protože dobří přátelé nás proměňují!

Včerejšek je historie. Zítřek tajemství. Dnešek ? Přítomnost je dar. Život je neobyčejný a chuť každého momentu neopakovatelná!

Narozeniny na celý život...

Tak dnes je mi spousta let, mám narozeniny, cítím se stále jako dítě, hraju si, směju se, nemám starosti, jenom radosti, prostě dětský svět.
Je mi divně, když mi malý děti vykaj, proč neřeknou prostě ahoj, vždyť já jdu do práce a oni do školky, taky nemaj starosti a jenom tak choděj a dívaj se. A když se tak koukám kolem sebe, jak je dospěláci tahaj za ruce a říkaj co je správný a co špatný, co je sladký a co hořký, vzpomenu si na sebe.

Někdo mi řekl, že sem nepatřím, třeba ne, mám rád tmu, což všechny děsí, sednu si do parku a dívám se do dálky a to děsí ostatní ještě víc. Všichni čekaj, kdy se probudím a řeknu: "Tak lidi, já dneska končím, budu jako vy, chodit do práce, do hospody, čumět na televizi a pít pivo a tlachat o zbytečnostech." Jenomže nic nekončí a já se už nemůžu vrátit, nemůžu čumět na televizi a pít pivo, v živote potkávám jenom přízraky.

Co se stalo s lidmi? Proč nikdo nevidí a neslyší? Těžko se bavím s hluchým a těžko se mi ukazuje cesta slepým. Je to zvláštní pocit, spoustu let znám tajemství života, štěstí, mám všechno, všechno, nic nepotřebuju, stačí mi jenom vnímání a pozorování tohohle světa.

Poznal jsem to, co někdo nenajde za celý svůj život, jsem snad osvíceny? Co hledají mniši v klášterech po mnoho let, už jsem to našel? Nevím - to co jsem našel mi stačí, nestačí to druhým, ale mě to stačí.

Tak přece jenom dnes, vlastně bych na to sám zapomněl, na své narozeniny, nepočítám čas, proč počítat čas? Proč se ptát jaké bude počasí? Záleží na tom? Když procházím okolo těch dětí, co jdou ráno do školky a na dálku mě zdraví: "Dobrý den". A já odpovídám "Ahoj", co kdyby se mě to dítě zeptalo: "Záleží na tom ?" Na čem vlastně záleží? Co bych mu odpověděl? Asi bych se na něj díval, tak jako se dítě dívá na dítě. Asi bych mu řekl: "A záleží na té otázce ?"


Jo, když takhle chodím po světe, mám stále větší radost. Při pohledu na oblohu se mi chce brečet, jo štěstím, že chodím po této zemi, při pohledu na trávu, stromy nebo třeba na kus papíru, který někdo nechal svému osudu a ten papír se dívá nalevo, občas se zasměje a čeká, až si sním bude vítr hrát a nebo se bude radovat z kolotoče v popelářskym autě.

Těžko se někomu vypraví o obloze a poletujícím papíru, když je slepý a když oblohu nikdy neviděl. Podívej se na ty mraky, jak plují v dálce jako koráby. "Ale co je na tom, takových mraků jsem už viděl", odpoví slepý. A protože je viděl, nevidí je znovu, a tak mraky odplují do dálky, ale ještě předtím mi zamávají na cestu a já jim odpovím: "Šťastnou cestu přátelé...."

Tak Šťastnou cestu, bych si měl dneska přát, ale vždyť tento den je jenom dnem, vlastně je tím nejlepším dnem, který kdy byl, a zítra přijde další den a bude tím nejlepším dnem na celém světě a po něm přijde další a taky bude nejlepší.

Tak teda Šťastnou cestu, cestu, která nekončí, jó, jak rád bych na ni potkal někoho, kdo řekne: "Dnes je ten nejlepší den, jaký kdy byl - mám narozeniny."
A já mu řeknu, vidíš vole, já je mám každej den, kdy se probudím...

Tady je jeden hezký příběh - hezký? Kdo říká, že je hezký?

Starý zenový mistr, u něhož žil už jen jeden mnich, choval koně. Jednoho dne utekl jeho nejcennější hřebec.
Sousedé přišli, aby mu vyjádřili politování, ale zenový mistr jen řekl: "Odkud víte, že je to neštěstí?"
Nazítří se hřebec vrátil a přivedl s sebou několik divokých koní. A sousedé zase přišli, tentokrát aby mu blahopřáli k tomu štěstí, ale zenový mistr jen řekl: "Odkud víte, že to je štěstí?"
Nazítří se přihodilo, že když se mnich pokoušel jednoho z divokých koní zajíždět, spadl a zlomil si nohu. Zas přišli sousedé, aby dali najevo soucit, ale zenový mistr jen řekl: "Odkud víte, že je to neštěstí?"
Krátce nato došlo k válce, ale mnich kvůli zranění nemohl být odveden k vojsku. Odkud, ale víte, že je to štěstí?

Prožívat tisíce maličkostí...

"Líbil se Ti ten film?""Jo, docela šel, ale jak jsme byli v kině minule, ten byl lepší."
"Chutná Ti ten čaj?" Jsme vychováváni, abychom hodnotili - filmy, chutě, hudbu, lidi okolo sebe. A když hodnocení neodpovídá našim představám - kritizujeme, nadáváme, jsme nespokojení.
V galerii se očekává náš názor na obrazy - který se Ti líbí nejvíce?
Proč vybírat? Proč hodnotit, proč na sebe nenechat působit, bez slov a myšlenek, bez vlastních postojů, které jsou často dopředu dány?

Chodím často do čajovny, ochutnal jsem mnoho různých čajů, vždy když si objednávám doposud neznámý čaj, snažím se k němu přistupovat s prázdnou myslí, bez očekávání, představy nebo hodnocení. Chci najít jeho chuť, jeho zvláštnost, jeho tajemství. Kdybych nějaký čaj nabídl někomu jinému, mohl by říct: "Jak to můžeš pít, vždyť je to hořký." To říká člověk, který má očekávání, čekal něco jiného a tak odsoudí jakoukoliv věc, aniž by se nad ní pozastavil.

S definitivností odsoudí všechno, co nezapadá do jeho představ, a ty má každý jiné, někdo omezené a naopak někdo je otevřen novým věcem. Kolikrát dokážete odhadnout reakci lidí okolo sebe? Stejné je to s dalšími věcmi a hlavně ostatními lidmi. Kolikrát někoho odsoudíme, aniž bychom věděli jaký měl k tomu důvod. Očekáváme spoustu od druhých lidí, ale to je pouze naše očekávání a s tím se musíme vypořádat sami. To se druhých vůbec netýká, stejně jako se nám nelíbí, když máme plnit představy druhých.

Nedávno jsem byl v nemocnici, zvláštní prostředí, jakoby se tady zastavil čas, všechno tu jde pomalu. Při pohledu na nemocné lidi, se rozplynou všechna trápení a starosti, co je proti tomu uvíznout v dopravní zácpě, dostat studený oběd nebo promoknout na kost. Vzpomenu si vždy na člověka, který je nespokojen, že musí stávat, podívá se z okna a začne nadávat na počasí, na posun času, na ranní tmu, na den plný stresu a problémů. Začne nadávat na celý svět, už nevidí že okolí za jeho problémy nemůže.

Zapomínáme na štěstí, které máme - třeba můžeme vstát do dalšího dne. Kolik lidí právě dnes leží v nemocnici a co by dali za to, kdyby se mohli procházet ranní tmou. Často zapomínáme na malé zázraky, které se dějí kolem nás, přehlížíme je a bereme je jako samozřejmost. O to víc pocítíme, jak nám chybí, pokud o ně přijdeme.

A proto když slyším někoho nespokojeného nadávat na celý svět, vzpomenu si na tisíce maličkostí, které můžu každou chvilku prožívat, na celý svůj život a na štěstí, které je všude kolem, třeba se ráno probudit a podívat se z okna - jaké štěstí!

Jak hrajeme divadlo života...

Celý život hrajeme role, které nám přisoudil někdo jiný. Už od narození jsme vychováváni, jak se stavět k životním situacím, jak jednat, na co si dávat pozor. Rodiče se nás snaží připravit na pouť životem a jsou rádi, když plníme jejich představy.
Stále totiž plníme něčí představy, je v pořádku pokud se ožením, založím rodinu, budu mít děti, dodělám školu. Nad tím se nikdo nepozastaví, očekává se to, vždyť se tak přece chová každý.
A když si najdeme životního partnera, nasazujeme si další masku, aby nás viděl přes růžové brýle, co kdyby nás za naše nedostatky přestal mít rád?

A tak zase hrajeme další z rolí, kterou jsme si vytvořili, stále dokola, celý život. Na konci života pak máme pocit, že jsme to ani nebyli my. To jsme nebyli my, to byly jenom naše masky, a představy druhých lidí. Když opustím svou práci a odjedu na delší čas do úplně jiné země, poznávat jiné lidi, zvyky a také sám sebe, to uslyším keců od různých lidí, kteří se mi to budou snažit vymluvit. Proč?

Scházíme se s přáteli u čaje, povídáme, mlčíme, smějeme se, prostě podle nálady. Minule jsem si uvědomil zvláštní věc, nemusím před nimi hrát role a ani od nikoho nic neočekávám. Nejenom před nimi, hrajeme je i před sebou. Co si popovídat se stromem, zpívat si jenom tak do větru? Ani to nemůžeme, co když nás někdo potká a bude si myslet, že jsme se zbláznili? A zase si hlídáme masku spořádaného a rozumného člověka.

Každý jsme něčím, každému vyhovuje jiná role. Někdo je mnichem, buddhistou, mágem, mudrcem, filozofem nebo elektrikářem. Ale proč být někým??? Proč prostě nezůstat člověkem, který vnímá tenhle krásný svět, dívá se, pozoruje, cítí, dýchá a raduje se. Pokud se cítím mnichem, říkám tím kdo jsem a tak trochu i to čím nejsem. Být někým je jako omezení. Pokud jsem jenom tím co je TEĎ, zůstává jenom mé vědomí, vědomí v nekonečném prostoru, ve spojení se světlem, vesmírem, bohem.

Často máme v oblibě říkat čím jsme: "Narodil jsem se ve znamení vah, střelce, ryb nebo lva. Chtěl bych se stát dokonalým lvem". Ale k čemu se stávat lvem nebo já nevím čím, stejně tím jenom říkám čím nejsem a tak se stávám jenom dvanáctinou celku. Proč nebýt vším dohromady? Obsáhnou všechna znamení, všechny energie, celý zvěrokruh, celý život, celý vesmír...
Další otázka, kterou si můžeme položit: Kdo chce být někým? Já, nebo moje ego se chce něčím stát, potřebuje něčím být. Potřebuje se zařadit, vymezit, aby se neztratilo v nekonečném oceánu vědomí a energie, aby nezemřelo...

Není co řešit..

Celý život něco řešíme, přitom není co řešit.Není co řešit? To zní blbě co?Teď bych zase řešil, jestli něco zní blbě nebo ne. Ale vždyť na tom nezáleží.Nezáleží? Na čem tady záleží? Na tom jestli vydělám hodně peněz, vybuduju kariéru, nebo se budu dívat na padající podzimní listí? Co mi zůstane?Připadá mi to všechno stejné, proto jsem včera pozoroval listy unášené větrem, poslední listy dolétající k zemi, každý rok stejně, stejný koloběh, stejný kolotoč. Lidé možná rádi rozebírají stále stejné problémy, pořád dokola, celý život.

Odpoledne jdu z práce domů, po lesní cestě, někdy si tak prodlužuju cestu domů, stejně tak jako si lidé cesty zkracují, jenom tak, je cítit zima - listy opadaly - jenom tak. Z práce domů, dnes jsem dělal jednu blbost za druhou, nic se mi nedařilo, samý problémy. Přemýšlím nad tím skoro celou cestu, dokud se nezastavím a mé myšlenky zůstanou stát spolu se mnou. Asi se všichni lidé rádi motají dokola a myslí si že se nemůžou zastavit, tak jako problémy, které přicházejí stále a my je stále řešíme.Není co řešit? To už tu jednou bylo...

Listy opadaly, zaniknou - co kdybych teď umřel? Teď, já tu nejsem, už nikdo nevolá, nikdo nejde. Co problém? Kde je? Kam se ztratil? Cesta po které jsem ještě před malou chvilkou šel je posetá barevnými listy. Najednou není žádný problém, ani na té cestě, ani nikde jinde, starosti a mizerná nálada umřela spolu se mnou. Svět jde dál, není nikdo kdo by něco vytvářel a přemýšlel nad tím. Co chcete pořád řešit? Už tady nikdo není; stromy znovu na jaře obrostou a na podzim opadají. Když tu nebudu, svět se nepohne ani o kousek, život půjde dál, voda v řece poteče i bez nás a bez našich problémů, tak jako už tekla od nepaměti. Problémy máme v hlavě, kdybych tu teď nešel, nic bych neřešil.

O čem to všechno je? O čem jsme my, tenhle prapodivný svět? Žijeme uzavřeni ve vlastních myšlenkách, které už ani nevnímáme, otupěni spíme ve vlastních světech, stále přemýšlíme o tom co jsme udělali, co jsme řekli a co jsme nestihli udělat. Stěžujeme si, obhajujeme se - za oknem padá první sníh - nadáváme. Na jaře rozkvétají stromy - a neseme si další příběhy, celý život, proč to nepustit?Všechno pustit. Nejde to?Proč?

Vždyť všechno se děje samo, i bez nás. Stromy shazují listy, nepotřebují je. Díval jsem se dlouho, jak poletují a pustil starosti, myšlenky na to co musím, co bych měl, co se sluší, co se ode mě očekává. Nic z toho nepotřebuju, to nejsem já a hned se mi jde lépe, tady není co řešit - ale to už jsem někde slyšel...

Bajka ze života jednoho muže...

Když Bůh stvořil svět, postavil si nové tvory do řady a nalajnoval jim život:

"Ty, osle, budeš od úsvitu do soumraku pracovat a tahat těžké náklady na svých zádech. Budeš jíst trávu a budeš hloupý. Budeš žít padesát let." Osel Bohu odpověděl: "Stvořiteli, žít takhle padesát let je moc.Nedávej mi víc než dvacet let." A Bůh pravil: "ať se stane," a tak se také stalo.

Psovi Bůh řekl: "Ty jsi pes. Budeš hlídat lidská obydlí, dělat člověku přítele.Budeš jíst, co zbude po člověku a budeš žít třicet let." Psovi se třicet let zdálo moc a usmlouval to na patnáct. Tak se stalo.

K opici Bůh pravil: "Ty jsi opice. Budeš se houpat a skákat ze stromu na strom a chovat se jako idiot. Budeš směšná a budeš žít dvacet let." Opice uprosila Boha, aby ji takového života nedával víc než deset let. Také se tak stalo.

A k člověku Bůh pronesl: "Ty jsi muž, jediná myslící bytost na zemi, která bude ovládat jiné bytosti. Budeš zemi vládnout a žít dvacet let." A muž povídá: "Pane Bože,dvacet let je málo.Dej mi těch třicet, co nechtěl osel, a těch patnáct od psa a deset od opice..." A Bůh tak učinil.

No, a proto chlap žije dvacet let jako muž, potom třicet let pracuje od rána do noci a tahá náklady na zádech jako osel, pak patnáct let hlídá vlastní dům a jí, co zbude po ostatních jako pes, a nakonec stráví deset let jako opice, když dělá šaška vnoučatům.

Andělská já...



Rána jsou křiklavě šedá a já se ptám, kde je můj anděl?
Kde jsou ty oči, co smějou se až běda?
Zpěv usíná hlukem motorů, doléhá až sem až nahoru.
Kdo odmyká slunce zář a beránků houf vypouští na oblohu?
Sám čekám, kdo najde v poušti vodu.
Klid chvěje se před energií dne a noc nenávratně mizí.
Jsi tu anděli ?
Jsi můj nebo jsi cizí?
Život spěchá ven vstříc životu, kolotá tím ránem.
Jak nebýt andělem?
Říkalo se skoč a dopadneš, kam a jak určí osud.
Řítím se dolů celý věk až dosud.
Skočil jsem já a to byla chyba, skočil jsem jen JÁ a zaplatím sebe.
Po skutku přijde rozhodnout, kam dopadne můj anděl, kde bude mít svůj kout?
Proč neskočil jsem pro tebe?
Je těžké mít rád víc, než jen sám sebe …



Michal Zachar

Požehnání přátelství...

Kéž jsi požehnán dobrými přáteli.
Kéž se naučíš být dobrým přítelem sobě samému.
Kéž se ti podaří dojít až na místo ve své duši, kde přebývá hluboká láska, vroucnost, cit a odpuštění.
Kéž jsi tím proměněn.
Kéž projde proměnou veškerá tvá vnitřní negativita, odměřenost a chlad.
Kéž jsi obdařen vášnivým citem i vědomím spízněnosti a sounáležitosti s druhými lidmi.
Kéž si svých přátel vážíš jako skutečného pokladu.
Kéž jsi k nim laskavý a kéž jsi ochotný jim pomoci.
Kéž jsou ti tato přátelství zdrojem požehnání, pomáhají naplnit tvé možnosti a nalézáš v nich pravdu a světlo, které potřebuješ pro svou cestu.
Kež nejsi nikdy sám.
Kéž se něžné pouto sounáležitosti mezi tebou a tvým anam cara nikdy nepřeruší.

Požehnaná touha...

Jenom moudrým to lze říci...
Davy, ty nechápou nic...
Chtěl bych chválit to, co plane...
Co je věčně živoucí...

Když utichnou lásky noci...
V nichžs tvořil a tvořen byl...
Tajemný a zvláštní pocit...
Překvapí tě v světle svic...

Svoboden jsi od té chvíle...
Dáváš sbohem soužení...
Víří v tobě nový život...
Máváš křídly tvoření...

Okouzlen se vydáš k světlu...
Ve své touze podoben...
Motýlu, jenž nedbá toho...
Že se spálí na uhel...

Dosud nepoznals, že zemřít...
Znamená být obnoven...
Nezbývá ti než brát zavděk...
Bídným, smutným životem...

Požehnání...



Když těžké břímě ohne tvá záda a klopýtneš -
kéž se zem roztančí, podepře nohy tvé,
a ty vykročíš dál.

A když šeď za oknem vezme tvým očím jas,
když ti srdce sevřou obavy, že cenné ztrácíš zas-
kéž všechny barvy pak, indigo, červená, zelená, nebeská,
příjdou zas probudit v tvé duši radost krás.

Když loďce tvých myšlenek plachta se třepí
a hloubky pod tebou temně tě děsí -
kéž světlo měsíce po cestě zářivé vede tě domů.

Kéž ti vždy země dá potravu, kéž ti dá světlo svůj jas,
moře pak daruje ladnost vln, a předkové chrání tvůj čas.
Má slova ať vánek k tobě odnese a plášť z nich utká,
plášť chránící žití tvé, plášť neviditelný, milosti lásky plný.

Michal Zachar


Cena úspěchu...


Když jsem chtěl být úspěšný
a chtěl jsem se zapsat do paměti lidí,
bezohledně jsem se prosazoval
a využíval řadu lidí, abych dosáhl svého cíle.

Když tížilo mě svědomí, říkal jsem si:
"Až dosáhnu cíle, vše bude ospravedlněno."

Teď, když jsem úspěchu dosáhl
a netoužím, aby si mě lidé pamatovali,
chci být jen čistý a žít v souladu se světem.

Nevidím žádný rozdíl mezi činem a jeho cílem:
Čin je cílem a cílem je čin.
"Vše musí být ospravedlnitelné tady a teď."


Michal Zachar

Divoký kůň...

Mé srdce je jako divoký kůň.
Takový kůň chvíli klidně stojí,
a z ničeho nic začne vyhazovat všemi čtyřmi.
V mém srdci chvíli vládne pokoj,
ale pak mne ovládne neklidná touha.

Dobrý jezdec dokáže divokého koně zkrotit,
aby vždy poslušně plnil jeho příkazy.
Mým úkolem je krotit srdce,
aby poslušně plnilo příkazy vůle.

Jazyk...

Jak snadné je zranit člověka jazykem -
jako bičem, který rozetne kůži,
jako bodcem, který pronikne do srdce,
jako mlýnskými kameny, které drtí hlavu.

Nechci jazyk používat ke zlému účelu,
ale zlé a temné stránky duše
se mi derou na rty, aniž bych si to přál.
Kéž je má duše ušlechtilejší, aby můj jazyk rány hojil.

Stopa člověka...

Můžeš mít naleštěné boty,
ale stopa tvé nohy není o nic důležitější
než stopa člověka, který chodí bos.

Můžeš mít plášť z jemné vlny,
ale tvé nahé tělo se neliší
od těla člověka, který chodí v hadrech.

Bůh stvořil nohu, člověk botu.
Bůh stvořil tělo, člověk plášť
Miluj více to, co pochází od Boha,
než to, co pochází od člověka.

pátek 4. února 2005

Píseň o lásce - Josef Trnka (můj pradědeček) z 1.1.1902

Žádný neuvěří, věřit nemůže, jak mně srdce bolí, to víš jen ty Bože.
Není každý vesel, kdo víská a skáče, však on si v koutečku častokrát zapláče.

Zdálo sa mně zdálo, za jedné krásné noci, co bych asi dělal, kdybych měl svět v moci?
Všecko bych voželel, i to krásné nebe, jen bych si ponechal, drahá milko Tebe.

Nejsou ústa k jídlu, sou též ku líbání, nejsou ruce k dílu, sou též k obímání.
Jestli jsem hřešil milováním tebe, odpusť mě milenko, odpusť mě to nebe.

Komu si souzená, ten Tě dostane, však Tě mé srdéčko milovat nepřestane.
počkej jen až budeš spát v tichounkém hrobě, bude se mě zdáti, milenko o tobě.

Žádný tak jako já tebe nemiloval, Ty jsi byla moje, jak jsem sám spatřoval.
Snad Tě mě nepřálo ani to krásné nebe, abych si mohl vzít, drahá milko tebe.