Třesu se mocí co vzešla z nočních bran, dívám se lehce snoucí k hvězdě co budila, den a střádám v hlavě jen svůj plán, o tom, jak se láska v srdci schoulila...
Jak lehce ruka chvěje větrem kolem, dívám se na hmotu zevnitř dospěle. Nevidím však, proč chvěje i s mým bokem, ta síla co jde napříč přes dvě postele...
Vydrž ráno je tady coby dup, vzešla jsi snad s jablkem síly? Na chlapovi co nezbyl vlastně ani chlup se i pigment v pihách zdá dost bílý...
Zachytit jádro, vyřknout svou lásku. Docela snadné, spoutaný je svět nevinný. Na odpověd rukou psanou na otázku. Kdo z nás je JÁ a kdo je jediný?
Království slibovali a neřekli, že dali nám do rukou silných i silně chvějících všechno od počátku a bez zábran když zvali na tiramisu posypané skořicí...
Těžká je ruka co se silně chvěje, když skládáš dlaně do dlaně a skončíš chvíle beznaděje, protože víš co že jednou nastane.
Je lehké žít v bez vědomí vztahů, kde život zkrátil sis o otázku. Že je těžké chvějíc zamést z prahu rukou své právo na království, na lásku...
Těžké je proto, že tvoje ruka silně chvějící nemůže mít v rukou už nic jiného, než království plné tiramisu se skořicí nic jiného, než krom sebe samého...
Slza v oku vzpříčená křičela bolestí a steskem, když duše tvoje zničená, sdílela světu co je - s leskem.
Počnout a naplnit svou touhu je radost největší, svit slunce, jas. Dát život je nejvíc co mohu, a teď spadla ze závoje tvých řas.
Slza v bolesti řvavá, kroutí a letí. Když mámou nebudeš, není zlý den. V očích svých dětí přeješ si zestárnout, převyprávět jim svůj život a ukázat sen.
Upadla slza, jako když skutálíš míč. Představ si, že zase znova, dostaneš možnost odejít pryč. To do srdce ti přejde touha nová.
Když urputně vypláčeš slzu, stejně, jak tělo nechtělo dar umožníš životu, možná že brzo, zasadit v srdci tu radost a života žár.
Tančící oblaka, nahoře, na dně...
Chce se ti vystoupat někam až nad ně...
Chceš se jen rozběhnout a protkávat vítr...
Kdo by si pomyslil, žes dotknul se, kmitl...
V napití z ničeho, z toho, co neteče...
Jsem kůň stojící, slunce bere mě do péče...
Mraky jsou nad hlavou, mraky jsou pod hlavou...
Co mě teď spojuje s tou krásnou dálavou...
Zastavit, spočinout, políbit vodu a napít se...
Podívat do dáli než slunce vzdálí se...
Když jdeš tak po světě, uvidíš zázraky...
Života kus, co vidíš v louži pod mraky...
Koně přivést až k vodě, není žádný um....
Aby se však napil, to je nad rozum...
Když se ptali Banzana, jak mu přišlo pochopení, odpověděl, že se to stalo když jednou zaslechl na tržišti tento rozhovor: "Dejte mi nejlepší kus masa, který máte," poroučel si zákazník.
"Všechno co nabízím je nejlepší," odpověděl mu řezník.
"V mém krámku nenajdete kousek masa, který by nebyl nejlepší."
Mluvte o svých cílech a pocitech jenom s těmi, kteří vám přejí a nezávidí, a o jejichž přátelství jste přesvědčeni.
Pokud se necítíte silní, nevysvětlujte svoje vnitřní poznání lidem, kteří mu nejsou otevření protože vám začnou oponovat hrubšíma myšlenkama a vy se neubráníte, protože to je jakoby vkročil slon do obchodu s porcelánem, budete mít co dělat jenom s tím aby vám něco nerozbil, vznikne frustrace a vy se jenom navzájem oddálíte.
K tomu aby jste druhému ukázali svoje poznání anebo názor, stačí mnohem míň, stačí když ho budete mít uvnitř rádi a budete s ním mluvit o věcech z jeho světa, které mu činí radost tak ten druhý k vám získá důvěru.
Pak už se vše bude dít samo a on vás začne pomalu poslouchat více, aniž by vám odporoval. Láska nezná předpojatosti.
Pomozte člověku najít lásku, potom se vytratí rozpory.
Jest jedna květinka velice něžná, která bolu na světě nezná. A když vůkol všechno již vadne, hola dívenko, nezapomeň na mne.
Nechť drahá nikdy nepoznáš, že klam a zrada bolí, budeš štastná se svým milým. Kéž srdce tvé si vivolí ať tvé srdce milující nebeskou vlast pro vždy cítí.
A tvé líce vzkvétající ať jsou provždy růže, Pomněnka to kvítí něžné, též někdy uvadne. Ať moje láska růžolící, večer si k tobě sedne. Ať moje láska k tobě nikdy nezvadne.
Jak ranní červánky květinku ze snu budí. Nech tento lístek jako vzpomínku na mě co vzbudí. Až slavík z lesíka svou ranní píseň pěje, vzpomeň si dívenko, že to je srdečný pozdrav ode mne...
..........................
Slova, která byla vyřčena a jsou důležitá - by měla dojít svého cíle. I když je už neuslyší uši, kterým byla určena, myslím si, že je slyší aspoň teď a takto. Našel jsem ten lístek v pozůstalosti po mé babičce jako vzpomínku na svého tatínka, kterého měla na světě tak málo. A jeho vyznání a láska k ženě, kterou prosí, aby měla ráda dál, ne pofidérní představy, ale život a člověka by se měla tesat. Ne všechno, co nám naši předkové předávají, stojí za to si vzít sebou. Vím, že tohle za to rozhodně stojí...
Jak pivoňka je v tváři zardělá a srdce mocně pod živůtkem buší; vždyť řek, jak jí pěkně šátek sluší, když dneska ráno šel s ní z kostela.
Vždyť pravil - ač to dávno věděla, když u kapličky k staré došli hruši, že obrázkem ji stále chová v duši, že bez ní radost jeho necelá.
A více neví. Zdálo se jí však, že silnou rukou obejmul ji v pasu, že slzel blahem tmavý jeho zrak; tvář plála jako růže na šípku, a že jí čelo, ústa, vrkoč vlasů zasypal deštěm horkých polibků...
Jistota mě povalila do kola. Roztáhla se do roviny a řekla: "měj se..."
Opouštím tě, seš blábola, jdu zas jinam na kus dřiny, chvěj se.
S jistotou byl můj den den ode dne kratší.
Ale copak může být v tom čase díra?
Jak mohou se teď ptát ti, co jim stačí, nejistota, jaká že to bude zítra míra?
S nejistotou je můj den ode dne delší.
Možná, že váš taky a o pěkný kousek...
Ale co je teď jiného a to mě těší, že jistota má na sebe sama pěkný brousek...
S nejistotu hledám co bude zítra, v dáli... koukáme se na sebe a nevěříme ještě, říkám si, jak se to stane, že biskupská mitra, zda-li může schovat nebe a taky spoustu deště.
Na co si vlastně v životě nejvíce stěžujeme? Na lidi... očekávejme od lidí to nejhorší. Jsou totiž takoví jací jsou. Očekávali jste snad něco jiného? Tak to vy jste idioti - glorofikujeme si je, víme? Myslíme si, že lidi jsou užasní - princové a princezny?
Myslíme si, že lidé jsou hodní? Nejsou. Lidé nejsou hodní. Jsou tak špatní jako vy, rozumíme? Oni spí, tak jako vy. A o co si myslíte, že jim jde? O jejich vlastní prospěch, tak jako vám. Není mezi námi žádný rozdíl. Dovedete si představit, jak je to osvobozující? Už nikdy nebudete rozčarovaní, už nikdy nebudete zklamaní. Už nikdy nemusíte mít pocit, že nás někdo nechal na holičkách.
Chcete být štastní? Toužíte po svobodě? Snadná pomoc: "zbavte se svých mylných představ"! Prostě lidi prohlédněte. Když prohlédnete sami sebe, budete schopni prohlédnout i ostatní. A pak teprve je budete moci i milovat. Jinak budete zbytek života narážet se svými mylnými představami o druhých na své iluze, a ty budou kolem dokola narážet na skutečnost. Možná se někdo děsí té myšlenky, že by od každého, snad s vyjímkou těch několika málo bdělých lidí, měli očekávat jen to, že bude myslet na sebe a že bude sledovat svůj prospěch, ať v už té ušlechtilejší či méně ušlechtilé formě.
Většina z nás se rozhodla vidět lidi kolem sebe v zářivých barvách, rozhodli jsme se nepřijít věcem na kloub, protože jsme se rozhodli neprokouknout sami sebe. A tak čekáme, že pujde někdo kolem, někdo osvícený. A ten nám sdělí to své.
Co záleží na tom zda-li je nebo není někdo osvícený? Kdybych byl osvícený a vy jste četli moje story jenom proto, že jsem osvícený, tak máte problém. Jste ochotni si nechat manipulovat myšlení někým, kdo je osvícený? Manipulovat s vámi může přeci kdokoliv. Co záleží na tom, zda-li je osvícený či nikoliv?
Vidíte, jak se chceme pořád na někoho spoléhat. Chceme se spoléhat na kohokoli, o kom si myslíme, že už na to přišel. Dává nám tím možnost doufat, že ano? Ale v co vlastně? Když doufáte, není to jenom jedna z mnoha forem chtění?
Chcete doufat v něco lepšího než máte teď, viďte? Jinak byste asi nedoufali. Jenom však zapomínáte, že už právě teď všechno máte, jen o tom nevíte! Tak proč se zaměřit na přítomnost, místo toho uděláme doufání v lepší časy někdy v budoucnu...že vám to něco připomíná? Církve? Fašisty? Komunisty? Ano. Zkuste pochopit přítomný okamžik. Přestaňte snít o budoucnosti.
Lidi mají problém, že se pořád snaží spravovat něco, čemu ani nerozumí, natož pak chápou. Není třeba věci spravovat. Pořád něco "spravujeme", že? Nikdy vás ještě nenapadlo, že je lepší věci nespravovat? Je třeba je pochopit. Když je totiž pochopíme, změní se samy.
Ostrovem zasvitlo světlo. Klesnul jsem zasažen a jak, paprskem teplé thé hnětlo, dostal jsem chuť na maják.
V přítmí skal ploucích kolem, stál jsem, jak záškolák, přepadnout honem, ach honem kdo nemiloval, ten neví jak.
Jak světlo tvých pohledů může být ryzí, zazářit, zhasnout a zase jsme si cizí. Svit běhá ve věži kol dokola. Otevři poznáním mysl boha Hora.
Šedá je hmota co mozek zdobí. Světlo ji prostoupí a nijak neuškodí. Snad jsem se nenadřel zbytečně a pak: "byla by škoda být jenom ten, co šplouchá mu na maják..."
Slova nejsou pouze větrem. Slova jsou cosi, co se má vyjádřit. Pokud však to, co mají sdělit, není neměnné, vyjadřují ve skutečnosti vůbec něco? Nebo vlastně neříkají nic?... Kde najdu člověka, jenž zapomněl slova, abych si s ním popovídal?
Vnitřní kapitoly - Čchuang-ć
----------------------------------------
Od dob, kdy člověk používá slova k zformulování své zkušenosti vzniká problém. Přeme se o to do jaké míry slova splňují funkci umožnující popsat svět a zároveń jej formovat. A ptáme se stále - může vůbec jazykový výraz uniknout z kulturního prostředí, kde vzniknul a být přeložen do jiného jazyka? Možná, že pokud příliš neodbytně trváme na otázce, udáváme tím podobu odpovědi....
Michal Zachar .......................................................
Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky a bez radosti.