Černá je barva (Black Is The Colour)

pravda slunce, když svítá

je násilím nad tmou

paprsek rozbřesku zmítá

barvy noci, co schnou

v té zářící existenci světa

tvá síla dala mu nás

když černá je rozemleta

vyjasněním tvých řas

stáváme se srdcem dne

tlukot obrazu krásy

my vidění, že stále jsme

chopme se naší spásy
-----------------------
leitmotiv - Soňa Kawuloková

Mrakodrap (Skyscraper)

já nejsem nic z tvých snů
co se chtějí neprodrat
světa lásko prozření, stůj!
veliké, jak mrakodrap

miluješ mě láskou světa?

jsi přeci tím, co znám?

má poslední srdeční věta

o tom, že jdu zase sám

odmítám vést tvou tmou
tvé bílé představy
zmizí ti, jen v hlavě štvou
v závodě, co nestaví

jen v nás je se odhodlat
žít život bez tlaku
závislost jak mrakodrap
věnovat zázrakům

Otvírám (This Is Love)

já oči pomalu otvírám

a dívám se vstříc nevírám

která si hledáš otírám

kolikrát tomu říkáš umírám

bez sebe sám opírám

když oči jen lehce přivírám

to místo já si zabírám

do dlaní svou krev nabírám

na srdce jen dotírám

bez milosti smrti skomírám

zmizí slovo zastírám

tak se ti Bože zase otvírám

Moment pochybnosti ( Moment of Doubt)

momenty pochybností

jsou Damoklovy meče

když srdce dosytosti

žene čas, co jej vleče

poznávám z písmen

poznávám z obrázků

jen nezralá zmizne

kašlajíc si na lásku

to všechno je jasné

a ty bez zamlklosti

chvíle, kdy hasnem

moment pochybosti

Zůstáváš dál...

zůstáváš dál

písečné stopy

zůstáváš dál

co neuchopím

zůstáváš dál

přikrytá tmou

zůstáváš dál

stopy, co jdou

zůstáváš dál

jakousi sázkou

zůstáváš dál
staniž se lásko

zůstáváš dál

oceán smývá

zůstáváš dál

u Boha živá

zůstáváš dál

Umím (Nierika)

umím i nemít poslední slovo

umím nebýt jen svůj stín

umím zlato stavit na olovo

a z něj se zase postavím

umím se dívat pod povrchy

umím se vyrovnávat s tím

umím si brát k srdci mrchy

ale bez lásky to neumím

umím se vracet k jednotě

umím, i když červením

umím sestoupit v hmotě

jsem-li láskou, stvořením

Nirvána (Fire dance)

touha tvá je polovina žití

lhostejnost má je půl smrti

tak srdcem ze tmy svítí

myšlenka tmy, co nás drtí

vytušit tajemství v srdci

tajemství v srdci schovaná

a bez klíče sem vtrhni

takhle se boří naše nirvána

když vidíš mou radost

a nevidíš mé bolesti znaje

ztratil´s klíč a marnost

k jedné ze sedmi bran ráje

nirvána jsi, když třásní

napsal jen tu jednu báseň

co píše nejvyšší básník?

já vedu vám lásku na zem!

Ledy lásky

jsem svého srdce stín

vyprávím jen v arytmii

milovat pravdu je míň

pro ty, kdo to neprožijí

vytvářím mrak pochyb

o tom, že láska trvá

spíš než pro vrtochy

věřit, žes byla prvá

jsem svého srdce stín

to nám dnes otepluje

na ledu lásky člověčím

unaven tím, že nemiluje

The roads of tea and horses

cestuji sám životem

a ptám se, kdo mě poslal dál

nejdříve běžím úprkem

desetkrát minu býka, co tu stál

s rukama v kapsách 
zastávky s čajem v mlhách luk
v duši koně já napsán
kopytem klopýtám a šířím zvuk

ať nikdo sám se neklame
kdo moudrým jsi, buď bláznem

a hledej čaj v záznamech

všech cest bláznovství, co spásnem

-----------------------------------------

Svět je velký blázinec a skoro každý se má za víc, než skutečně je.

foto: Christoph Hessel

The Game Has Changed

jsi dál než mi stačí dech

dobíhám jen zhusta

jsme sami ve svých snech

a krve zas plná ústa

házíme sebou do peřin

odvážní si a smělí

bojící se druhem otevřít

vidoucí a zkoprnělí

daleko od sebe stavíme

co ten druhý nezná

a chce být už napřímen?

srdce jsou bezesná

Muž bolesti (Man of Sorrows)

labyrint lidských dualit

v zajetí myšlení se bouří

rozumem zvíře obalit
před láskou oči mhouří

kdo zlo ztotožnil k tělu?
dobro, že jediné je s duší?
hříchem, že bez andělů
nevíme ani jak srdce buší!

žijeme? ne! existujem!
kdo lásku i bolest prožívá?
udržováni přehrabujem

vábivá, červivá a třpytivá

slovo je mužem ve větě
bolesti neseme bez vděku
člověkem jsi ve světě
další svět Boha v člověku

FOTO = Hanka Havlová

Momenty pochybností (Moments Of Doubt)

prvotní princip Boha

tvořivá síla nadechnutí

ty narozená z mnoha

princip já k nesehnutí

a pohyb dechu hmoty

přivádí zárodek života

že až odstraníme ploty

spadne i naše slepota

šestého dne stvořen

Adamem jsi se stal

a láskou jsi přetvořen

tak buď tou láskou dál

----------------------------------

Milovat znamená uzavřít závazek a nedostat záruku,
dávat se celý v naději, že naše láska vytvoří lásku v milovaném člověku.
Erich Fromm

Já jsem já

já jsem první i poslední

oslavovaná zatracovaná

co setmí a taky rozední

sama k sobě uvázaná

já uvnitř tebe schovaná

v každé přirozenosti

jsem Bohem vybraná

k tvé radosti i zlosti

já na počátku stvořená

anděly plamenů ducha

na konci tebe slyšená

šeptající nic do ucha

já jsem to, co ví i popírá

neuchopitelná rozumem

zle čirá v draho-mírách

nepostižitelná datumem

já jsem intonace jména

obraz nezapomínajících

prvotní muž a žena

na seznamu cestujících

já láska beru si tvou ruku

odlišná přitíží a taky uleví

jsem hlas každého zvuku

slovo, které se vždy objeví

-----------------------------------------

Člověk žije a skutečně žil jen v tom, co miloval:
všechno ostatní se ztrácí a nezanechá stopu v nás,
ani okolo nás. - François de la Rochefoucauld

Maska

Nejhorší na příbězích je, když jsou ze života. Z vašeho života. On přítel. Dlouho sám. Pak našel, co hledal. Byla o něco mladší. Láska, Aspoň si to mysleli. Ona se vykořenila a šla za ním. Z malebné krajiny do jiného kraje. Brala ho pro jeho neústupnou dravost s kterou jí dobýval. Imponoval ji. Ona jeho zjemňovala svými kreativními kreacemi. Pak ráz na ráz. První dovolená. Dítě. On firma. Ona dům. On rekonstruuje dům a řídí firmu. Ona na mateřské. Oba dva se nikdy před tím nedostali blíže k dětem, jak na návštěvě u známých. Oba se pustili do společného dobrodružství zvaného početí a život. Narodil se kluk. Babička přes pul republiky. Druhá o nic lepší, ale o pár km blíže. U ní dítě nechce být. Inu asi i proto šla nevěsta pryč z rodinného domu. Láska se pomalu ztrácela ve výčitkách a neproměněných představách. Zpočátku to držel možná sex, pak ani to ne. Dnes ona v práci, kterou ji obstaral on, aby ona byla spokojena. Byla nebyla. Kdo ví. Hledá si teď svůj byt, získává totiž funkci ředitelky kulturní instituce, má pocit, že na to má a jde o byt dále. I se synem. Zná to z domova. Rodiče taky tak vyřešili své závislosti na sobě. Útěkem. Od sebe. Dnes on na pokraji zhroucení. Bez dítěte, bez ženy. Bez toho, proč to vlastně vzniklo. Bez smyslu. Sám v domě duchů. A jak to vlastně šlo do pryč?

On měl matku. Silnou ženu. Snesla všechny jeho rány. Žena byla křehká květina. Nezatěžoval ji tedy. Jezdil vše říkat mámě. Někdy mě. Potřeboval komunikovat víc než si přiznal. Začal mluvit po webu s několika lidmi. Dlouhodobý vztah mimo, ne. Lidi se mu jen svěřovali. Byl to chlap. Snesl hodně. Komunikace byla dobrá, všichni spokojeni. Žena nic nemusí řešit, on se vyřeší, maminka spokojená ve své závislosti na synovi. Maminka však náhle umírá. On je mimo realitu. Těžko. Smutek, Tma. Tlak na duši sílí. S kým, když doma ne? S jinými. Žena otevírá jeho chat = nevěra. Já mu nemohu už věřit. Proč nevěřila sobě, když ji žádal aby jej vyslechla? Proč on před ní tajil, jak moc potřebuje komunikovat? Nevím. Najednou situace, která je oba vykolejila ze zajetého rytmu. A co s ní? Jeden neví, co s ní. Druhý utíká. Oba jsou malé děti, které si místo lásky působí jen bolest. A dovedou to dobře. Viděl jsem to. Drsné grimasy, úleky, chvatné křečovité pohyby. Nepřibližuj se, jsem odjištěná/ ný - bouchne to. A dítě probíhajíc mezi nimi beroucí si jeho děs v očích a její strachem nahrbená ramena. Jako vzor.

Jsou to oba mí přátelé. Když mi bylo v životě nejhůř a selhalo mi srdce, přijeli pro mne, zabalili mne do deky, odvezli mne k nim domů, ustlali mi u kamen a dali mě do péče synovi. Hrál jsem si tam dva dny a pro lásku kolem nemohl jsem skoro ani vydržet. Vlastně mi po rozpadu mé rodiny vrátili víru v život. Ve dvou. Teď jsem stál mezi nimi, naslouchal oběma. Nemohl jsem říct než to, co jsem jim oběma řekl. Ona i díky mé práci stylisty vyhrála konkurz na místo svých snů. Zkusili jste pracovat pro přítele, i když víte, že po tom, co ona získá samostatnost, osmělí se a odejde z jeho života? Byla to nejtěžší zakázka mého života. On ji tuto službu zaplatil. Miluje ji tolik, že i když ví, že ona odejde, dělá vše pro to, aby ji podpořil. 

Těchto pár slov není ani obhajoba, ale ani obžaloba. Oba jsou svým způsobem v právu. Oba se mohou cítit ublížení a rozhořčení. Ale to jim nedává právo měnit svět dítěti, které bude nyní vykořeněné. Opakuje se přesně model sestupu otce do pekel, které začli, když odešel jeho vlastní otec od něj. Všichni jen opakujeme nacvičené modely. Jako opice. Jiné neznáme. Možná jen proto, že jsme se nenechali projevit. Protože jsme byly líní. Byly jsme líní naplno žít. A taky proto, že jsme se vzájemně neprověřili v těžkých situacích. Žili jsme a žijeme vlastně moc normální život. My všichni. Oni dva neznali skutečné představy toho druhého. Neznali hranice, do kterých je onen partner ochoten ustoupit, a které se nesmí překročit. A kolik svých hranic znáte vy? Kolik skutečných hranic znáte vy? U sebe a svého partnera? Ptejte se, dokud je čas. 

Vztah je totiž záležitostí rozšiřování a růstu, nikoliv kladení hranic a vytyčování mezníků svých nedobytných území. Vztah je záležitost růstu a schopnosti nést riziko pobytu na celých nových územích, přičemž se rozšiřujeme za hranice své pohodlné zóny. Mezníky nejsou nic jiného než jizvy z minulosti, zlověstné lekce, jenž se ještě netransformovaly. Podstatou vztahu nejsou jizvy, minulost a ani přítomnost, ale dary, jež v sobě nacházíme v důsledku toho, že ve snaze nalézt pravdu překročíme hranice vlastní rozmazlenosti a stavu, kdy se obětujeme v kolotoči všemožných rolí a pravidel. Proto je důležité umět své hranice definovat i ve vztahu k tomu, koho milujeme. Vztah je záležitost rozšiřování se směrem k ostatním. A především ke svému partnerovi. Otevírat se. S láskou. Být nahý a zranitelný. A s důvěrou v sebe. I v toho druhého. Jsme-li ochotni uznat tuto pravdu o našich vztazích, pochopíme, co se s partnerem učíme vzájemně na sobě. Protože podstatou našich vztahů je zbavit se chybných představ o vlastní osobě, přičemž stále více objevujeme a přijímáme to, kým my sami doopravdy jsme. A to bolí. To moc a moc bolí. Ale to, co bolí není láska, to co bolí, jsou jen stržené masky našich vlastních představ.

Čekání (Waiting)

čekáním na lásku

tavíme led v ohni

osaměl tavič snu

ledové slzy zvoní

já slušný k sobě

a s hrdostí ohně

hořící krve oběh

a žiješ v šabloně

já tvé srdce v těle

čekajíc na adama

nechci bít osaměle

v očích sebe sama

Jak se máš?

někdy jsou štěstí okamžiky

v té pomyslné láhvi světa

válené vlnami slunce, díky

a harmonie je tvá viněta

vlna, rodina, práce, volný čas

kameny v písku pláže myje

očekávání, že láska spasí nás

když ani nevíme, že žijem?

přátelství a menší oblázky rtů

má harmonie se vztahem

na pláže vozíme písek detailů

JAKO se zalykáme blahem

vděčnost za každý nový den

všechno s námi tvoří pláž

na které necháváme válet sen

zeptá se někdo, jak se máš?

Dveře

otevřeme brány srdcí 

vypusťme a vpusťme lásku 

ukřižovaní a jak zmrzlí 

to jsme my lidé po fiasku 

zpěv života a síla k činu 

čekáte odkud zpěv přijde? 

mačkáte v rukou si vinu 

z poháru srdce, tak si pijte 

dýcháme stejný vzduch 

všichni do posledního dechu 

dveřmi, kterými vchází Bůh 

od nádechu do výdechu

pro Mariku
--------------------------------------------
díky za inspiraci Evě Cvejnové

Dva stíny lásky

tvoříme díry do počátku

prý aby světlo mohlo ven

bez myšlenky na pralátku

z níž je každý postaven

tvoří prostor zmírnění?

zažehnout světlo v buňce?

když v nás je zapomnění

a ty jsi peckou v meruňce

tvář života je stejně živá

nic bez vědomí prázdnoty

ty jsi Šakti a já zas Šíva

dva stíny jdoucí do jednoty

Přijetí lásky

co všechno potřebuje láska?

je to ticho v síních srdečních?

nebo když oheň tiše praská?

a ego zmrzle praská s ním?

co všechno potřebuji k bytí?

když v tobě volám sílu Boha?

co všechno děláš, že tu svítí?

tvá vzpomínka dvounohá?

co všechno potřebuji k lásce?

když vítáme jí, vítáme i sebe

já loutka, co jí odstřihují vlasce

chci být solí a taky chlebem

Obžaloba (A Way of Life)

jsi krutá ve svém vnímání

toho, jak muži tebe berou

když spíš, já vodu do dlaní

tu já si beru a natírám tě celou

jsi nenávist k tomu, jak cítím

a tvá omezení ducha lásky?

když vzdycháš po krupobití

a sama si váháš strhnout masky

jsi jen pomačkaná vztekem

ta, která je prchlivá až běda

zbav se lásky ke mně sekem

a rozum je tvoje zlostná nápověda

jak přísnost vedená strachem

zbavuje odpovědnost domova

tebe pýcha oslepuje prachem

tu Evu, co nechce Adama milovat