Čekání (Waiting)

čekáním na lásku

tavíme led v ohni

osaměl tavič snu

ledové slzy zvoní

já slušný k sobě

a s hrdostí ohně

hořící krve oběh

a žiješ v šabloně

já tvé srdce v těle

čekajíc na adama

nechci bít osaměle

v očích sebe sama

Jak se máš?

někdy jsou štěstí okamžiky

v té pomyslné láhvi světa

válené vlnami slunce, díky

a harmonie je tvá viněta

vlna, rodina, práce, volný čas

kameny v písku pláže myje

očekávání, že láska spasí nás

když ani nevíme, že žijem?

přátelství a menší oblázky rtů

má harmonie se vztahem

na pláže vozíme písek detailů

JAKO se zalykáme blahem

vděčnost za každý nový den

všechno s námi tvoří pláž

na které necháváme válet sen

zeptá se někdo, jak se máš?

Dveře

otevřeme brány srdcí 

vypusťme a vpusťme lásku 

ukřižovaní a jak zmrzlí 

to jsme my lidé po fiasku 

zpěv života a síla k činu 

čekáte odkud zpěv přijde? 

mačkáte v rukou si vinu 

z poháru srdce, tak si pijte 

dýcháme stejný vzduch 

všichni do posledního dechu 

dveřmi, kterými vchází Bůh 

od nádechu do výdechu

pro Mariku
--------------------------------------------
díky za inspiraci Evě Cvejnové

Dva stíny lásky

tvoříme díry do počátku

prý aby světlo mohlo ven

bez myšlenky na pralátku

z níž je každý postaven

tvoří prostor zmírnění?

zažehnout světlo v buňce?

když v nás je zapomnění

a ty jsi peckou v meruňce

tvář života je stejně živá

nic bez vědomí prázdnoty

ty jsi Šakti a já zas Šíva

dva stíny jdoucí do jednoty

Přijetí lásky

co všechno potřebuje láska?

je to ticho v síních srdečních?

nebo když oheň tiše praská?

a ego zmrzle praská s ním?

co všechno potřebuji k bytí?

když v tobě volám sílu Boha?

co všechno děláš, že tu svítí?

tvá vzpomínka dvounohá?

co všechno potřebuji k lásce?

když vítáme jí, vítáme i sebe

já loutka, co jí odstřihují vlasce

chci být solí a taky chlebem

Obžaloba (A Way of Life)

jsi krutá ve svém vnímání

toho, jak muži tebe berou

když spíš, já vodu do dlaní

tu já si beru a natírám tě celou

jsi nenávist k tomu, jak cítím

a tvá omezení ducha lásky?

když vzdycháš po krupobití

a sama si váháš strhnout masky

jsi jen pomačkaná vztekem

ta, která je prchlivá až běda

zbav se lásky ke mně sekem

a rozum je tvoje zlostná nápověda

jak přísnost vedená strachem

zbavuje odpovědnost domova

tebe pýcha oslepuje prachem

tu Evu, co nechce Adama milovat

Tanec lásky

tak jako stoupá hlas

a verše bloudí metaforou

pravdu hledáme v nás

a stíny stojí před komorou

v tom výkřiku srdečním

ozývající se až nad obzory

hlasem v kroku tanečním

já našel místo pro rozpory

kde spolu vládnem mírem

co dává klid pohybu do duší

pohlceni jedné lásky vírem

co přináší, to ani jeden netuší

Čaj samot

zeptáš se, jak se dá milovat?

podle čerstvé slzy zakutálené?

a všem tvarům srdce říkám bij

snídaně na rtu může zpytovat

kdo bylo k čemu odsouzené

když řekla si s pláčem čaji pij

jak počítáme slzy padající ven?

a co když každá veze lásku?

ta naposled syrovější než první

v čaji samot je z nich osud čten

odrážející posmutnělou vrásku

slzy jsou slova s láskou scvrklí

Blecha

dopsala se jedna kapitola

a nová stránka nejde otočit

život se řítí, jak coca-cola

vstříc ústům, co se chtějí pít

vnímáme okamžiky dechu

co dává do plic molekuly

blecha si skáče na blechu

ona a já si v cole nepřihnuly

člověk má v sobě místa

o kterých nemá ani zdání

má blecha si už není jistá

zda pro bolest či pousmání

a tak zaplňujeme sebe

blechami myšlenkových not

co hrají bez ustání tebe

v tom srdci, co už nemá hrot

sBohem III.

zas zapaluji svíčku

na tvém oltáři

a čekám na chviličku

kdy se rozzáří

jedna s druhou jen

přicházejí jdou

mám na srdci svém

i tu, co bude stou

závisím na plamínku?

otázka do šera

rozškrtnout vzpomínku

smutná či veselá?

vdáváš se v plameni

sirka bláznivá

čekáš na znamení?

kdo na čem ulpívá?

Zamrkám

nejlepší okamžiky jsou
ty, co nezůstanou malé
dala jsi životu zelenou
bez ohledu na pozůstalé

všechno se ukládá spát
my se zdravíme a dost
a někdy je to šach mat
i obyčejně žít je statečnost

spadnul pocit léta v nás
utrhla jsi všechna jablka
jakpak se Bože asi máš?
čekáš snad, že zamrkám?

Modlitba znovu a znovu...

Modlitba. Někdy se i kouzelník modlí. Ano. Nestačí vám na všechno jen vaše slovo a směr energie. Je i třeba požádat. Jednotu. Jednu TU. Někdy se modlím za to, aby se nám lidem otevřela hlava a oči a my se konečně zbavili té iluze, že nám ostatní mohou něco dát nebo vzít. Bolí mě ta iluze o to více, že jsme v ní vychováni natolik, že nakonec díky ní ztratíme to nejdůležitější. Svou schopnost milovat. 

Někteří mi píšou, že si mnohdy po našich kurzech a seminářích připadají, jako by oni sami teď nebyly z tohoto světa. Prostě se jen vzdáváme. Vzdáváme se sami sobě. A je jedno jestli se při tom učíte líčení, styl, image nebo střih vlasů. Nic víc v tom není. Není to náboženství, není to sekta, nejsou k tomu modlitební knížky. Je to o svobodě. O tom vymotat se z chapadel společenskosti (formálnosti) a společnosti. 

Navenek půjde všechno dál jako dosud. Budete dál žít v tomhle světě, ale nebudete už z tohoto světa. Budete sami v sobě. Ve svém nitru. Svobodní. Vaše závislosti vás začnou opouštět. Tedy to, po čem touží především vaše ego. To neznamená, že byste pak už nikdy neměli žádné touhy. A neměli ego. Ale nemusíte chodit tančit po uhlí, jezdit do pouště a nebo mastit si pysky na tantrických seminářích. Můžete být s lidmi, přímo uprostřed nich. To je být sám sebou. Nikdo z nich, těch lidí kolem nebude už mít tu možnost vás učinit šťastnými či nešťastnými. Díky této samotě odejdou vaše závislosti. A vy získáte znovu schopnost milovat. Obyčejně. Protože přestanete ty ostatní brát jen jako prostředek k uspokojování své závislosti. Vaše závislosti se pak mohou i třebas vrátit. Ale pokud přijdou budou už jiné a pro někoho jiného.

Ale dostat se z iluzivního světa představ do území úplné lásky, to znamená projít si bolestmi smrti. Nechte umřít svou potřebu lidí kolem sebe a buďte úplně sami. Je třeba se tak trochu brát jako závislák. Prostě být k sobě jemný, trpělivý a soucitný. Dělat to, co děláte rádi. Smát se. Být opravdu důvěrným přítelem všech, s kterými jste rádi. Ale na nichž nelpíte a na nichž nejste emocionálně závislí. 

Modlím se za to, aby jsme nenechávali své pocity záviset na ostatních. Modlím se za to abysme všichni pochopili, že vyhledávat hlučné dění naší neonové "popkultury" je jen míra otupění našich smyslů, s kterými jsme se my sami nikdy ve svém nitru nesmířili a nepřijali je za své.

Modlím se za to, aby nás uctívání vedlo alespoň k úctě k druhým. Modlím se za to, aby nás zbožňování přivádělo opravdu k lásce. Modlím se za to, aby nás naše církve a sekty a kruhy a já nevím co organizovaně neorganizované vyznáváme ve víře, přivedlo vždy jen k jasnému vnímání a vidění skutečnosti a tím i Boha. 

Protože, když by nás tímto Bůh nechtěl přivést k životu. K životu v lásce k sobě samému. Stvořil by nás k obrazu svému? A my měli milovat bližního svého jako sebe samého? K čemu by nám to všechno vlastně bylo? Láska není něco, co můžete mít. Láska je něco, co má vás. Stačí se vzdát. Znovu a Znovu.

Znovu a Znovu

Někdy je život pěkně zamotanej. Někdy máte jasno. Prostě všelijak. V tom, v čem si "myslíme", že víme a máme přehled se najednou zjeví nebetyčný bordel. A střídá se rychlostí vln v moři. Píšu básničky. Už šest let. Jen naslouchám a zapisuji, co přijde. Jsem samouk, ale tak nějak jsem si vytvořil rytmus i melodii poesie, která zaujala dost lidí. Píšu je totiž především pro sebe. I proto někdy trefí ty druhé. Ale ať, každého autora to potěší, když mu někdo přihřeje ego a poplácá pochvalně po zádech. A řekne: "dobrý"! Pak se jen zamyslíte, jestli k tomu co děláte nevede i nějaká ta šňůrka závislosti. Píšu pro sebe, pro Boha, pro lásku, pro lidi, pro přátele, pro těžké i sranda okamžiky.

V pátek jsem dostal záludnou otázku" záleží ti na tom tvém psaní? Říkám sebejistě ano. Aha, a co kdybys nepsal"? Ušetřím pár minut času. Najím se v klidu. Nakrmím rybičky, pohladím květiny. Zacvičím si více. Pohoda, ty bych dal. Pak se ozvalo ego, ale ty tvé básničky jsou dobré, mají ohlas, pomáhají hodně lidem, sám víš kolika lidem přinesli tu chvíli a ten okamžik, který jim možná změnil život...Egon dovede fakt brutálně vydírat. Znovu a znovu.

Pak se mě ten hlas zeptal znovu. Představ si, jestli vůbec můžeš, když bys měl možnost se vzdát něčeho, co miluješ, co ti dává "tvůj smysl" života. Vzdát se toho výměnou pro někoho či něco jiného. Uděláme byznys. Ale ne jen kecat. Co bysme jeden pro druhého udělali, toho máme všichni plná ústa. Prostě to provést. Netušil jsem, že B2B funguje i tam nahoře, ale zmáknuté to tedy mají, to vám povím. Prostě řekni, jsi ochotný udělat něco pro někoho na kom ti záleží? Vzdáš se své závislosti? Já za to odstraním závislost zase někomu jinému! Říkám, chceš po mě abych přestal naslouchat? Povídá, ne, ale vzdej se a já pomohu. Na čem ti více závisí? Vzdal jsem se. Už od pátku naslouchám znovu a znovu a nic. Ani ťuk. Nepíšu. Prostě uvidím. Třeba to mé psaní byla jen epizoda a nyní je třeba se soustředit na jiné úkoly. Vzdal jsem se. Někdy možná začnu psát. Jak nebo kdy nevím, až to přijde, tak to přijde.

A asi si z toho udělám soutěž. Budu se zkoušet postupně více a více vzdávat všech věcí, na kterých mi dříve záleželo. Ne kvůli výsledku a pocitu dobra, který tímhle obchodem udělám. Kvůli tomu, co všechno mohu udělat pro to, aby jsem sebe konečně uviděl i bez nálepek, které si na sebe my nebo ti druzí dáváme - ted jsem sundal tu s nápisem básník. A řeknu vám, ta držela. Tak se pomalu prokousávám k sobě. Vzdávám se, výměnou za ... to nechme stranou. To není důležité. Vzdejte se taky. Třeba potom začnu psát básně ještě líp? No, jo egon zase hovoří...tak jo. Prostě to lidi taky zkuste. Je to věc. Bez keců. Vzdejte se. Znovu a Znovu.

„Nejbohatší jsou ti lidé, kteří se většiny věcí mohou vzdát.“ - Rabíndranáth Thákur

Creep

někdo rychle přišel a jiný zvolna umírá

na svět se nám stejně dere život i smrt

říkám v duchu, směrem k Bohu, nevíra

můžu říct řece, že jsem nebyl jen šprt

rozdáváme své sny, když tvrdě spíme

pozorně všem, kdo mají oči otevřené

v proudu řeky teču, jsem světlo přímé

co dává život tomu, co není utopené

stále proti proudu a nevím, jak dlouho

nevnímám ani, co všechno spolu souvisí

jak dlouho už teď není na mě, má touho

ale jestli skutečně žiji, to na mně závisí

věnováno Ester Zelené

Smrt je cesta

smrt je cesta, co vede

i kočku hravou za sebou

klubíčko nití si spřede

Adam, co přišel za Evou

život je smrti cesta živá

alej, co nekončí a přesto

árie, co se nedozpívá

hrneček, kde schází těsto

a žádná smrt není zlá

odpoutáváme se do klidu

jaká je pravda života?

že slunce touží po svitu?

Jeď

tak letí tvá setba
v nás rozeznívá tep
a tvoje láska není kletba
k Bohu jdeš i vleže na zádech

a ta tvář, co žije
jen běžným odrazem
jediná duše, co z mé pije
když stáváme se jedním obrazem

kolikrát láskou jsme?
v tom moři vlastních faulů
když ty jsi noc a já jsem den
tak nasaď uzdu a jeď jízdu králů

Věřící (Believer)

na semaforu dne svítí zelená

jedeme každý svou dálnicí

zůstáváš v srdci, jak tříska zlomená

ale volantem kroutíš dál věřící

náhle do cesty ti někdo vjel

teď přibrzdit nebo zrychlit?

krom tebe, když slza svítí stínem skel

srdce, co říká, že jsme zpychli

potkáváš na hromadě šrotu

ty cesty co sejdou na konec

to tvůj duch, teď zřídil tvou hmotu

věřící, že nejsi jen lakomec

The end

díváš se na mne s výčitkou

kterou nechápeš ani ty

člověk je si sobě námitkou

obr hledající hobbity

pohled, co odráží tvou duši

ze srdce od zrcadel

že lásku něco pořád ruší?

bořící já všech citadel

a odráží se v něm i výchova

nikdo mi neřekl se smiluj

člověk se totiž naučí milovat

až když k tomu nemá sílu

Posvátné plameny

posvátnými plameny

teď v tobě hořím

všechno vidí kameny

zdí, co v sobě bořím

přinášíš rozechvění

pozdravy ze strun dnů

chvíle, co byla už není

ty umíš rozsvítit tu tmu

vkládám ti do dlaní

život, co je blažený

a srdce, které uhání

bije, s láskou mé ženy

Jen ten

pro ženu vzlétnu

s jedním křídlem

Bůh mi dal flétnu

dým nad kadidlem

pro tebe tančím

extázi zapomnění

vzdala ses šancím

pro naše uvolnění

po letu udýchaný

není, kdo kraluje

ne jen zamilovaný

jen ten, kdo miluje