pomalu umírám
a s duší rozervanou
řekla si: "jdi sám"
já jdu svojí stranou
a tak jsem tu
a kráčím cestou
a je mi stále hůř
než paže klesnou
držím se zjizvený
tou naší láskou
až teď vzdálený
a omotaný páskou
zkouším ti doslat
své pozdravy snů
co tě už nebaví
a ve mě tvoří tmu
nech mě být ať jdu
i do neznáma smrti
jen sobě možná lžu
že láska nejsou chrti
vím, jak ti chutná
život a ve snění
ty buď si svůdná
já jde k zapomnění
Michal Zachar
--------------------------------------------------------------
Odsouzení těch, kdo v minulosti nenaplnili naše potřeby nás vrhá do stavu, kdy se obětujeme. Když odsuzujeme, že naše potřeby nebyly v minulosti naplněny, buď v současné chvíli hledáme někoho, kdo by tyto potřeby naplnil, čímž vlastně jejich naplnění zabraňujeme, anebo se člověku, který našim potřebám nevyhověl snažíme ukázat, jak by se to dalo udělat. Hrajeme kompenzační roli, která je pravým opakem toho, jaký by ten člověk měl podle nás být. Ve skutečnosti se obětujeme protože neumíme přijímat. A pokud nepřijímáme, upadáme do stavu, kdy se obětujeme stále více a blížíme se vyhoření. Jakmile toto pochopíme a odpustíme lidem z minula, můžeme se pohnout dál na své cestě.
Míšo, ohlížení se dozadu je potřeba zpracovat, ale přitom mít pohled upřený vpřed....buď sám sebou - Be yourself!
OdpovědětVymazatTo, co píšeš, jsem nikde jinde napsáno neviděl...prostě neviděl a neslyšel jsem nikdy ze slov takovou hloubku, z které se až točí hlava. Jako před skokem z letadla, když cítím vítr, jak mi rve tváře a já si kontroluji padák, pro jistotu. S tebou tu jistotu mít nikdy nebudu. A vlastně jo, stejně jako když skáču, skáču pokaždé jinam. A stejně tak, když čtu tvé básně, pokaždé v nich objevím něco nového. A to je to skvělé. Tak já do nich skáču!
OdpovědětVymazat