Proč potřebujeme mít vztah sami se sebou? Proč prostě nemůžeme být sami sebou? Proč se necháváme rozdělovat přáními našich kultur, rodin a myslíme si, že každý myslí jen na naše dobro, když nás tím rozděluje na objekt a subjekt. A tato dualita je příčinou všech konfliktů v našem životě. Když naše já splynou v jeden celek, když se neodsuzujeme, nelitujeme se, nejsme na sebe pyšní, tak jsme překonali propast, kterou stvořila naše mysl = já. Pak už není nic, co byste museli chránit. Pak už jen můžete svobodně žít. Bez touhy po budoucnosti, do které stejně nevidíte a bez vztahu k minulosti, kterou stejně nezměníte. Žijete tady a teď a i kdyby jen na jeden den dopředu. Ale vždy být připraveni dát si šanci.
Oslepeni touhou po vlastním prospěchu věnujeme veškerou pozornost sami sobě. Hledáme se. A nenacházíme. Protože nejsme sami sebou. Jsme na cestách a nejsme v sobě doma. A potom nemůžeme nikdy přivítat svého může ani ženu. Je čas skončit cesty. Je čas se sejít doma a poznat se láskou. Není peklo a ani ráj. Jsme jen my. - Tchoong Songčchol (1912-1993; klášter Heinsa)
Věnováno zpívající bubenici Karen Carpenter (1950 - 1953), která zemřela na selhání srdce po dlouhodobém onemocnění - anorexii. Její život byl plný lásky, kterou svým jedinečným hlasem zaznamenávala a že se k tomu naučila bubnovat tak, že ji uznávali její současníci jako Hal Blaine, Cubby O'Brien, Buddy Rich. Nezáleží na tom, jak chceme projevit svou touhu milovat, stačí i bubnovat. A když byste mi jako mnozí namítli, že nemá cenu milovat za každou cenu, pak se Vás chci jen zeptat. Stihly jste to vůbec? Milovat? A kolikrát jste to komu vlastně řekli? - Jestli uvažujeme tak, že pro nás musí mít milování nějakou cenu - má pak ještě vlastně svůj původní význam? Přimět lidi otevírat svá srdce a sdílet jejich tlukot. Dokud ho slyšíme.
Už je to dlouho, co jsem nepsal v rytmech. Jelikož mám svůj vlastní rytmus teď trochu vychýlený, píšu jen tak bez rytmu. Co nás dokáže vlastně vychylovat z rytmu našeho srdce - o tom jsem přemýšlel nyní po několik nocí, když jsem se budil v nemocnici na kardiologii. Buď přivezli nového pacienta nebo se vedle začal někdo dusit kašlem, či se mu udělalo ještě více špatně ,atp. Nikdo se však pacienta neptal. V té chvíli všichni maximálně věřili tomu svému úsudku a konali podle něj. Nevím jestli je to správné a jestli má v téhle chvíli cenu mluvit o demokracii, ale toho pacienta se nikdo vlastně ani neptal.
Nemáme to ve zvyku, ptát se lidí kolem sebe a nejmíň těch lidí, které přeci tolik milujeme. U nich spíše předpokládáme. A to je to nejhorší, co můžete v lásce udělat, ale ne ještě něco, ještě horší pak je, když svého partnera neberete takového jaký je. To, že to jednoho může i zabít pak lehce zjistíte taky, ale to už je většinou pozdě. Krajiny srdce jsou nejistá měkká místa, která nesnášejí příliš silný tlak.
V tom fofru přemýšlení o tom, co je a co není dobré pro partnerství, vztahy a lásku mezi lidmi se mi stala zvláštní věc. Těžko se dá logicky uchopit, tak se o ní podělím jen jak prostě přišla. Poslední noc v nemocnici. Snad, nevěděl jsem zda-li mě druhý den pustí, ale docela jsem si to přál. Tmavá noc, přehlušovaná vrčením vrtulníků, které majíce naproti heliport, slétali se k nám jak sovy na kořist. Po čtvrtém dosednutí jsem je přestal počítat. A tehdy jsem si všimnul muže, jenž měl postel naproti u okna. Zadýchával se, pořád mu pouštěli kyslík. Ráno mu lékař říkal, že se musí rozhodnout, že ta jeho operace srdce se nedá odkládat.
V noci po tom čtvrtém přistání na mne kývnul. Myslel jsem, že chce čaj a automaticky jsem vzal konev. Ach ty naše lidské automatismy :) - nechtěl čaj, jen mi ukázal vedle sebe a sundal si masku. Vytřeštil jsem na něj oči, protože jsem nechápal co dělá. Zadýchaně mi řekl, že to nejdůležitější v životě je láska a nikdy není pozdě na to říkat miluju tě. Bylo mi v té chvíli jako když mne trefí konví plnou vody mezi oči. Vyhrkly mi slzy a chtěl jsem se ptát, co to má znamenat. To víte, my blíženci, co všechno potřebujeme mít sesumírované a všechny informace pohromadě. Pak mě poplácal, jako že abych šel a já šel zase do své postele. Jako ve snách. Otočil se k oknu a díval se na vzlétající vrtulník. Jen se držel stolku na jídlo a chrčel do svého kyslíku.
Ráno umřel. Nad stolkem, jen tak v sedě. Srdce mu dotlouklo zrovna, když jsem ho pokládal na postel. A já si uvědomil, jak moc se bojím smrti. Až tak, že jsem způsobil lidem moc bolesti ve snaze mít svůj názor jako ten hlavní. Protože to dělají ti, co se bojí své vlastní smrti. Jako jsem se bál já. Když jsem jí sám prošel (levostranné srdeční selhání dle NYHA II) zbylo mi teď a tady už jen jedno - MILUJI TĚ. To bude asi to, co mne už bude pronásledovat jako krédo a cíl do konce života. A jsem šťastný, že jsem to zjistil. Už pro ten pocit.
Michal Zachar
............................
Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.
Člověk se nemůže vyrovnat s minulostí (ta byla) a ani s budoucností (ta bude). Člověk se může vždycky vyrovnat s přítomností. Ale sám? A tak voláme své anděly...
odvahou každého já je mít se prostě rád zrození vesmíru ti dá věčnou chuť se milovat
jak malá je ta odvaha co ukazuje společné asi protože, že namáhá životem platíš dobré zlé
až uvidíš, že od břehu už měsíc neodplouvá odvahy dost na něhu kterou ti nic neodsouvá
najednou se mi objevuje před očima smrt ráje když srdce zabubnuje říct milovat, slova zná je?
pevně jsem objal prostor ocitnul se i mimo tvé stíny pohltil jevy naprosto změříš hloubku té krajiny?
Michal Zachar
............................................................................................................................. Vše, co stojí za to, aby bylo vykonáno, stojí za to, aby bylo vykonáno dobře.
Různá společenství se neřídí pocitem zodpovědnosti a svědomím tolik jako jednotlivci. Kolik utrpení přináší lidem tahle skutečnost, kolik válek a útisku všeho druhu, který celou planetu naplňuje bolestí, stony a trpkostí! A přece to, co je opravdu cenné, může vzniknout jenom neosobní součinností dvou lidí. Proto každému, kdo má rád lidi je radostí největší, když povstane něco lidsky pospolitého, co vzniklo za velkých obětí a čeho jediným cílem je přispívat k podpoře radosti ze života.
Láska má svoje iluze a každá iluze má svůj zítřek. Proto se už tolik milenců rozešlo, protože věřili, že jsou spojení navždy. Skutečnou zkouškou je bolest a štěstí. Když dvě bytosti přestáli tuto dvojitou zkoušku života, odhalili svoje chyby a svoje přednosti, mohou si být jisti, že až do skonání života, budou se držet za ruce.
Co víme jeden o druhém? Nic!
Jediné, co můžeme učinit je podat svědectví každý sám o sobě.
Všechno ostatní je překročení naší pravomoci. Všechno ostatní je lež.
